Jak se vám líbí?
Cítím potřebu se s vámi podělit o zcela nové zjištění. Je jím cosi, co mi na mysl přináší úplně nový, dosud nepoznaný ‚smysl života‘… Je jím něco tak jednoduchého, prostého a zdálo by se i čistě upřímného, jako je takzvaný LAJK.
Profil na Facebooku máme asi všichni (až na některé vzdorovité výjimky, které odolávají náporu médií na osobní prostor, soukromí a psychiku člověka), a tak jistě víte, že pod každým příspěvkem, každým článkem, každou fotkou, ba i pod každým komentářem máme možnost kliknout na To se mi líbí. Co víc – kromě soukromých osob, které na Facebooku nazýváme zásadně „přáteli“, můžete také „lajknout“ (rozuměj „zařadit mezi přátele“, pozn.autorky :-) webové stránky různých happeningů, obchodních sítí, módních značek, ale dokonce i hospod nebo různých prapodivných spolků.
Do minulého týdne jsem tuhle možnost považovala za přínosnou, dokonce jsem se z každého nového LAJKU upřímně radovala, protože to bylo pro mě znamení, že například moje blogy nebo fotky se opravdu líbí, a lajkující osoby jsem hned považovala téměř za přátele.
Taktéž jsem postupovala i já. S radostí olajkuju všechno, co se mi opravdu líbí, lajk jsem používala jako nástroj, kterým v dnešním pekelném cybersvětě můžete lidem udělat radost. Ale aby to nebylo jen bohapusté ‚líbení‘, ráda po sobě zanechávám stopy v podobě komentáře o tom, jak a proč se mi co líbí nebo ne. A to už se právě nelíbí každému.
Už jen samostatným lajkem se vlastně dostáváme do konfrontace s okolím, otevíráme se, dáváme najevo, s čím sympatizujeme. Jednou jsem takhle (ne)olajkovala a okomentovala jakýsi článek jednoho z ‚happeningů‘, ale ukázalo se, že v této společnosti je třeba mít jen jeden názor – a tím je LAJK. Pokud si dovolíte tu drzost, že komentujete, aniž jste olajkovali, takže se vám něco vlastně nelíbí a zanecháte jiný komentář než líbivý, případně na druhé straně telekomunikačního kabelu lidé připustí, že vaše výpověď zavání tím, že možná dokonce občas přemýšlíte (to znamená, že používáte mozek) – tak tento komentář prostě a jednoduše zmizí.
Do hry vstoupí tajemný bubák ADMIN představující starou známou CENZURU a už to KORIGUJE tak, aby se to líbilo. Lajk hýbe světem, lajk se stal mantrou a životním směrem… Spolu se socmédii najednou neřešíme Shakespearovské To be or not to be, nýbrž facebookovské „like it or not like it“.
Na některých facebookových profilech lidé zas jako by čekali, až se ozvete, a pak se do vás spustí jako supi na mršinu. Názor budou mít zásadně jiný než vy. Cokoli napíšete, může být použito proti vám, a to hned několikrát. No, leda že píšete pouze sebezáchovné komentáře typu „krásný“, „milý“, „to se povedlo“ nebo „úžasný“! To vám projde, troufám si říct, úplně všude. Takže s tou svobodou slova to zřejmě není až tak růžové. Svět, ve kterém říkáte, co si myslíte, neexistuje. Svět Facebooku je daleko horší – ten vás k tomu ještě několikrát denně vybízí! „Jak se máte, Andrea?“ nebo „Andrea, co se vám honí hlavou?“ Hmm, co se mi honí pod lebkou? Třeba to, že co je komu do toho? A když už to teda napíšu, tak musím očekávat, že budou lajky i komentáře. A třeba ne vždy pochlebující. Někomu se prostě nemusí líbit, že se mi líbí to, že jemu se to líbí nebo nelíbí, ne?
Tak co, jak se vám líbí? ;-)
