Já sám, sám a sám!
Definitivně prohlašuji, že kluci jsou fakt úplně jiní než holčičky, a zároveň se omlouvám všem, kterým jsem tvrdila opak.
Synek se sestřiným odchodem do školky vyrostl. Doslova i obrazně. Sice trpí jak kůň, pláče a stýská se mu, což si kompenzuje zvýšenou potřebou fyzického kontaktu s matkou, ale zároveň tak zrychlil ve vývoji, že ho ani nestíhám sledovat. Mluví. Pořád. A protože se v něm najednou probudila obrovská touha po slovech, zavaluje mě knihami a nutí do úplného zblbnutí opakovat cokoli, co právě vypustím z úst.
Misi dokončí sám, ať se děje, co se děje
A aby toho nebylo málo, chce být strašně samostatný. Obligátní „já sám“ u nás přerůstá do naprosto obludných rozměrů. Sám se obléká, sám si obouvá boty, sám chce jíst, šroubovat lahev s mlékem, dávat prádlo do pračky (a vyprané věšet), pračku pouštět. Z myčky vyndává nádobí, vkládá tabletu a pouští. Někdy je to zábava pro nás oba, někdy pustý horor. Třeba když někam spěcháme nebo je unavený, má jít spát a všechno mu padá z rukou (ale na dokončení mise paličatě trvá).
Syn má vlastní plány
A samozřejmě úměrně novým schopnostem vzrůstá i frekvence vzteklých výpadů. Někdy si za to můžu sama – nemám čas na jeho pokusy, zakážu mu pomáhat, a mám to s plnou parádou zpět i s řevem a vyčítavým pohledem. Někdy to prostě ovlivnit nejde. Copak můžu za to, že rýže padá z vidličky, malé děti nesmějí sahat na nůž a talířky s auty jsou křehké?
Náš běžný den se pravidelně mění v zápas kdo s koho. Už od rána. Syn mě nutí dělat přesně to, co on zrovna provozovat potřebuje, a na moje plány, případně časové možnosti, naprosto nebere zřetel. A když chci, aby šel spát? S úplně ospinkanýma očima se mi dere na klín, leze na pracovní stůl a vším, co má po ruce, buší do klávesnice. „Máma práce ne!“ ječí v posledním tažení, a o mě se pokouší infarkt. My vůbec slýcháme jen několik celých vět – „Máme rádi“ (Chci pochovat.), „Já spát ne!“ (Do té postele mě prostě nedostaneš!), „Táta tytyty hned!“ (Otče, všeho nech a pojď mi hrát písničky.). A obligátní požadavky jídla a vyzvednutí sestry ze školky, protože už je mu smutno, ani nezmiňuji.
Ještě štěstí, že mám ty děti jen dvě!
Dcera byla v tomto období sice také paličatá a urputná, ale to, co předvádí synek, je taková síla ducha, že někdy nevím, jestli se mám rovnou rozplakat zoufalstvím, nebo mu fandit. Dokonce jsem se ocitla v takovém nervovém rozpoložení, že jsem zoufalá volala o rady kamarádce, majitelce podobného, ale trochu staršího výkvětu, co si mám počít. Je neskutečně frustrující koukat na toho dvouletého pidižvíka, který vám nesahá ani k zadku, jak stojí o půlnoci v kuchyni a vyřvává, že prostě spát nepůjde, ani kdybyste ho v kole lámali. A to, že je někdy raněn naprostou hluchotou, je jen drobná perlička.
A jaké rady se mi dostalo? Obligátní: Vydržet s nervama, nepovolit, když je nejhůř, něžně výchovně plácnout a chodit plakat na záchod, aby nebyly děti ve stresu z matky na mrtvici. Ještě štěstí, že mám ty děti jenom dvě!
