Neuvěřitelné 90. narozeniny oslaví 20. září 2024 ikona italského filmu, jejíž talent, podmanivá krása a charisma si získaly srdce diváků po celém světě. Pojďte si při této příležitosti připomenout pozoruhodný životní příběh nestárnoucí legendy Sophii Loren.
Narodila se v roce 1934 jako Sofia Costanza Brigida Villani Scicolone v Římě. Kdo by tehdy řekl, že z dívky narozené do obyčejné italské rodiny se jednou stane jedna z největších filmových ikon 20. století? Nepředbíhejme ale. Cesta Sophii Loren na vrchol kinematografie totiž nebyla vůbec jednoduchá.
Rodinné ani finanční zázemí malé Sophii nebylo ideální. Její otec se totiž odmítal oženit s její matkou, dokonce ji opustil a nechal bez finanční podpory. Sama herečka ve své autobiografii vzpomíná, že se s otcem za svůj život setkala pouze třikrát – když jí bylo pět, poté v 17 letech a v roce 1976, když otec umíral. Jeho chování mu sice právě na smrtelné posteli odpustila, avšak nikdy nezapomněla.
V poválečném období žila s maminkou a sestrou u babičky, která provozovala hospodu v italském městě Pozzuoli. Mladá Sophia tam tehdy hostům sbírala a umývala nádobí. Často se stávala terčem posměchu – kvůli vysoké, štíhlé postavě dostala přezdívku „párátko“. Už v té době věděla, že tento způsob života není nic pro ni. Často utíkala do kina a snažila se prosadit v modelingu.
Když se dnes podíváme na fotografie Sophii Loren, nepochybně ji můžeme označit jako jednu z nejkrásnějších hereček vůbec. Její krása byla obdivována i tehdy, ale její specifické italské rysy – výrazné rty a větší nos – úplně nezapadaly do tehdejších standardů krásy. Přestože byla vždy nádherná, nikdy se v soutěžích krásy neumístila na prvním místě. Ve čtrnácti letech se však díky účasti v jedné z těchto soutěží dostala do Říma, kde se jí podařilo přiblížit se ke svému snu – kariéře ve filmu. I když nikdy nepatřila k modelkám s velikostí 34 bez křivek, postupně se stala výraznou osobností, kterou všichni milovali. Ztělesňovala italskou vášeň a ženskou energii a někdy byla dokonce označována za symbol sexuální revoluce.
V Římě se Loren zapsala do národní filmové školy Scuola Nazionale di Cinema a v pouhých 16 letech se poprvé objevila před kamerou, konkrétně jako komparzistka ve snímku Quo Vadis. Vybudovat si místo ve filmové branži ale nebylo tak jednoduché, a tak si stále přivydělávala jako fotomodelka. Naprosto excelovala jako hlavní hvězda fotorománů, které byly v tehdejší Itálii velmi oblíbené. Při této příležitosti vystupovala pod svým prvním uměleckým jménem – Sophia Lazzaro. Při jednom z dalších pokusů o získání titulu v soutěži krásy si jí všiml o 20 let starší producent Carlo Ponti. Právě ten sehrál v životě Sophie důležitou roli, a to jak v pracovní, tak osobní rovině.
Ačkoliv byl Ponti ženatý, byl hereččinou osobností naprosto okouzlen. Sophia posléze přijala své druhé umělecké jméno a světu se začala představovat jako Loren. Byl to právě Ponti, který jí pomohl získat různé filmové role, po kterých tolik toužila. Její první hlavní role přišla ve filmu Aida z roku 1953. A přicházely další úspěchy: filmy jako Manželství po italsku, Včera, dnes a zítra nebo Neapolské zlato se zapsaly do kinematografické historie. Jejím nejčastějším hereckým partnerem byl Marcello Mastroianni, přičemž diváci tento herecký pár milovali.
V roce 1962 získala Oscara za film Horalka. Její srdce tehdy patřilo filmu a také Carlo Pontimu, který byl ale stále ženatý a dobové italské právo mu neumožňovalo se legálně rozvést. Byla to paradoxně jeho první manželka, která později navrhla, aby si všichni tři změnili občanství na francouzské, čímž byl umožněn rozvod a Ponti se mohl znovu oženit – tentokrát už se svou osudovou láskou, Sophiou.
Carlo Ponti a Sophia Loren prožili krásný společný život, který ale nebyl vždy růžový. Než porodila jejich dva syny, prožila dva potraty. Láska jejího života, Carlo, zemřel v roce 2007. Od té doby herečka žije sama v Kalifornii. Herectví už se dávno nevěnuje a střeží si své soukromí. Čas od času se ale na nějaké společenské akci objeví a všem připomene, že stále patří mezi největší ikony světa hvězd.
