Když děti chodí do školy, všichni z jejich rodiny chtějí, aby v ní prosperovaly. To v překladu znamená mít dobré známky. Ale opravdu to je cesta k úspěchu? Není to právě naopak? Tyto otázky vedly naši online redaktorku k zamyšlení.
Na Instagramu na mě nedávno vyskočil příspěvek programátorky a influencerky Markéty Willis, která v Reels vysvětluje, že byla na škole jedničkářkou a teď toho lituje. „Očekávám, že přijde někdo, kdo mi dá přesné instrukce, co mám dělat a jak, co se mám naučit, co si mám namemorovat, abych uspěla. Bohužel, v reálu to tak nefunguje...“ zmiňuje ve videu a ve mně to zarezonovalo natolik, že mám potřebu k tomu napsat více.
S tím, co Markéta sdílela, naprosto souzním. Vždy jsem byla v té skupině žáků, kteří měli dobré známky a ve třídě jsem patřila k těm poslušným. Od dětství jsem byla rodinou vedená k tomu, že mít dobré známky je důležité a protože jsem byla poměrně svědomité dítě, přijala jsem to neprodleně za své. Na střední a vysoké to vedlo k tomu, že jsem často vyvíjela tlak sama na sebe, protože jsem si myslela, že když nebudu mít ty dobré známky, bude to ostuda. A paradoxně v téhle fázi, když jsem se po večerech učila, mi moje rodina naopak často říkala, ať už si jdu lehnout a odpočinu si, ale mně to nedalo.
V každém případě po dokončení vysoké následovala docela velká srážka s realitou. Nejenom, že vaše školní snaha nikoho moc nezajímá (tedy pokud se bavíme o oborech, jako je například žurnalistika nebo IT a podobně), někde to je dokonce na škodu...a navíc lidé chtějí spíše praxi v oboru...kterou ale častokrát nemůžete mít kvůli tomu, že jste studovali a soustředili se na ty dobré známky.
Pak následoval další šok – lidi, co nemají vysokou, si mohou vydělávat víc než ti, co ji mají! Jasně, dává to smysl, protože naproti těm, co vysokou studovali, mají zhruba pět pracovních let náskok, tudíž měli již možnost kariérně se posouvat. A opět samozřejmě záleží na oboru – takový doktor nebo právník vysokou potřebuje a pak se mají zkrátka dobře. Ale když je tohle jedno z prvních uvědomění, které máte, když vyjdete ze školy, trochu vás to zarazí.
To celé mě vedlo k myšlence – proč jsem sakra studovala jak blázen? Za čím jsem se vlastně hnala? A proč jsem víc nepřemýšlela nad tím, co bude potom? Jenomže člověk není vševědoucí a když je mladý, snaží se dělat co nejlépe to, co má před sebou. Neměly by to být ale jen známky. Mohou sice pomoci při přijímačkách, ale obvykle nejsou až tak zásadní.
Svět je barevný a úspěch má mnoho podob. Děti by se neměly soustředit jenom na to, aby byly co nejlepší ve škole, ale aby dokázaly své znalosti ze školy zúročit a využít k tomu, aby získaly takovou práci, která je bude naplňovat a uživí se jí. Zároveň je ale důležité vědět, že existuje plno možností a že když někdo jednou v něčem neuspěje, nebo se mu někde nedaří, rozhodně to neznamená, že to tak musí být napořád. Člověk se učí a posouvá celý život. A vyplatí se najít práci, která vás baví, i když možná budete chvíli hledat, protože jí nakonec strávíte zhruba polovinu svého života.
Můj dědeček mi říkal, ať nemám dobré známky kvůli tomu, co si pomyslí druzí, ale kvůli sobě, protože je krásný pocit, když něco víte. A v tomhle měl pravdu, vždy jsem si to užívala. Ale ne všechno, co se ve škole naučíte, je zásadní, jak jste se mohli dočíst v glose mé kolegyně Lucie Zídkové. Proto bych to inovovala na to, ať se děti soustředí na to, co je zásadní pro ně, zbytek ať se pokusí nějak zvládnout, ale hlavně ať mají otevřené oči i mimo školu, protože tam je ten skutečný život a příležitosti. V neposlední řadě je důležité zmínit, že pokud něco chtějí, je potřeba si za tím jít. Škola jim v tom může pomoci, ale ne vždy je škola tím jediným prostředkem, jak dosáhnout svých snů. Ovšem když se s ní správně naloží, může být velmi dobrým odrazovým můstkem.
autorský článek
