„Ležím na pláži a zabývám se svou oblíbenou činností. Pozoruju lidi. Je mi jasné, že až se zvednu, budou zase oni pozorovat mě. Férový letní sport,“ píše v glose pro časopis Marianne editorka Lucie Zídková. Co bychom se od lidí, které u vody vídáme, mohli naučit? A jak to souvisí s tím, že většina péče o rodiče vždy připadne na ženu?
Řada žen letos zvolila plavky s vysokým pasem. Před vstupem do vody vykonávají tytéž automatické pohyby jako já: nasypou si prsa hezky zpátky do podprsenky a vzadu si srovnají nohavičky kalhotek, aby byly symetrické. Když se vracejí, shrnou si vlasy dozadu, uhladí si je a pak si rukama ohnutýma v loktech vymačkají vodu z košíčků podprsenky. Potom si horní lem kalhotek vytáhnou zpátky nahoru přes (zatažené) břicho. Magický rituál, jenž patří k pobytu u vody.
Sklouznu pohledem k mužům. Bez ohledu na své tvary, leckdy kypřejší než ženské, nedělají nic. Slastně vydechnou, když voda zchladí jejich rozpálená těla, a vklouznou do vln. Ach, ta báječná lehkost mužského bytí! Někdy bych ji taky chtěla zažít.
Lehkost bytí je ale obecně něco, co mi moc nejde. A přitom je to ten nejlepší přístup k životu. Všímám si toho během svých návštěv u maminky. Od června žije v „domově se zvláštním režimem“. Loni to bylo jen na léto, teď už navždy. Zní to strašně – navždy, ale nemá smysl si namlouvat, že to zvládneme doma. Vím, že to nejde.
„Zvláštní režim“ je eufemismus, který neznamená nic jiného, než že se jedná o domov pro lidi s diagnózou demence. Sami už nesmějí ven, a tak se tu zamyká a čeká. Jednak na smrt, ta přichází pomalu, protože lékařská péče je na vysoké úrovni, a jednak na příbuzné, kteří chodí méně často, než by bylo třeba. Setkání s demencí v takové koncentraci totiž není pro každého. Zejména nejspíš „není pro muže“, protože jich tam moc nevídám. Za svými maminkami chodí většinou dcery.
Mimochodem to, že jsou tu ubytovány většinou ženy, je také zajímavý fenomén. Odborníci jej vysvětlují tím, že muži u nás umírají dříve, a tak se do těchto zařízení nedostanou. Já mám ale jinou teorii – o muže s demencí se většinou starají jejich ženy, a to tak dlouho, než samy neonemocní nebo nezemřou. A s muži to pak jde z kopce rychle… Za těch pár týdnů se s ostatními dcerami už známe, vyměňujeme si smutné úsměvy. Taky už vím, do kterého pokoje si maminka „uklízí“ hřeben. Její sluchadlo, brýle a různé kousky oblečení se už ale nenašly, přestože na nich byl štítek se jménem. Nejspíš je nosí jiná babička, jíž písmena už taky nic neříkají.
Když sem přijdu a zamotám se do té hrůzy jako do těžkého černého sametového závěsu, nikomu tím nepomůžu. Nacvičuju si proto alespoň umělou lehkost bytí. Než stisknu zvonek, nasadím úsměv. Snažím se za ty zamykací dveře vstupovat tak, jak muži vstupují do moře: lehce, jako by celý svět bylo jen šumící moře. Jako by se na mě nikdo nedíval a nesoudil mě za to, že tady maminka vůbec je, že ji nemám doma. Jako bych se nesoudila ani já sama.
Protože to, co maminka teď potřebuje nejvíc, je povzbuzení. Emoce jsou to, co zůstává až do konce. Až do posledního dechu rozumí lidé s demencí pocitům, pohledu z očí do očí, atmosféře, pohlazení. Lehkost bytí a úsměv jsou v tomhle domě smutku nejdražšími komoditami a já jsem rozhodnutá jimi maminku zahrnout.
autorský text
