Je advent, a ona píše o mouchách, zaťukáte si možná na čelo. Jenže mouchy nejsou, čím se zdají být. A lidé často taky ne. Zvlášť když je soudíme podle toho, jak se chovají na sítích.
Když nám do bytu vletí moucha, beru do ruky plácačku a zabiju ji. Nepřemýšlím o tom. Kdybych ji nedopadla, našla by si mě nad ránem a vzbudila by mě. Bez ohledu na to, kolik je v bytě zrovna spáčů, mouchy si vždycky vyberou mě a bzučí a dorážejí tak dlouho, dokud se nezvednu.
„Byla jsem nadšená, když se v cele objevila moucha. Dávala jsem pozor, aby neodletěla, když byly otevřené dveře. Sledovala jsem ji, jak létala po cele, a mluvila na ni,“ uvedla pro britský deník The Times bývalá íránská politická vězeňkyně Nigara Afšarzádehová. Na samotce o rozměrech dva krát tři metry strávila rok a půl. Moucha, která mě jen obtěžovala, jí možná pomohla nezešílet.
Už dávno nezabíjím vosy ani sršně a pavouky, i když se jich bojím. Zvlášť těch posledních. Vynáším je v utěrkách a skleničkách přikrytých papírem ven a máma, která vyrostla na vesnici, u toho kroutí hlavou. Taková změkčilost! Na vesnici zvířata buď sloužila, nebo nežila. I psi byli výhradně venku v boudě, a když jsem si jako malá u babičky – maminky mojí mámy – chtěla vzít koťátka domů, babička, která mi jinak dovolila všechno, mi dala najevo, že zvířata do baráku nepatří.
Je advent, myslím na babičku, která tu už není, i na mámu, která tu ještě je, i když jiná, změněná nemocí. Zvířata, věci ani lidi nemají význam, smysl a poslání jednou provždy dané. Hrnek bez ouška je pro jednoho prostě hrnkem bez ouška, který jen zabírá místo v lince hrnkům zdravým, s oušky. Vyhodíte ho – a někomu zničíte jedinou hmatatelnou vzpomínku na něco, co už není. Odsoudíte někoho, protože se na sítích vyjadřuje o jiném zle, a když si sjedete jeho profil, zjistíte, že se už deset let stará o ležícího tchána. Máma, kterou jste milovali, je najednou dítětem, které dělá jen samé potíže.
V každém z nás je kus dobra a kus zla. Boj mezi nimi probíhá pořád, každý den, každou minutu. Rozdíl mezi
hodným a zlým člověkem není v tom, že hodný člověk je „prostě takový“, ale v tom, že nenechá zlo v sobě zvítězit. Pozoruje, kudy k němu zlo přichází a co ho v něm vyvolává. Mluví se svým zlem.
Během adventu se sluší mluvit o krásných věcech a volit slavnostní tón. Není to špatně. Pro mě je ale advent čekáním na nový začátek. Nejen roku, ale čehokoli, co ve svém životě a na sobě potřebuju změnit. A je toho daleko víc než jen přestat zabíjet mouchy.
autorský článek
