Zní to divně, ale pokud se chcete v lednu vyfotit v díře vysekané v zamrzlém rybníku, je třeba začít právě teď. A proč byste takovou šílenost měli podnikat? O tom ve své glose píše editorka Marianne, Lucie Zídková.
Protože vám to možná změní život. Je to samozřejmě nadsázka, ale v mém případě ne zas až tak velká. To, že otužování prospívá tělu i duši, se obecně ví. Jsou na to i ty příslovečné „studie amerických vědců“, kteří přišli mimo jiné na to, že otužování snižuje riziko kardiovaskulárních chorob a zlepšuje imunitu. Co se ale měří hůř, přestože to zažívají vesměs všichni otužilci, je, že studená voda zlepšuje náladu a příznivě působí i na deprese. Mnohonásobně totiž zvyšuje hodnotu hormonu dopamin známého jako hormon štěstí.
„Skočíte do jezera se všemi svými běsnícími démony, a vylezete s úsměvem šťastného blázna,“ napsal na svém blogu The Red Hand Files letos v červnu zpěvák Nick Cave, když se ho neznámý tazatel ptal, co ho činí šťastným. V působivém textu také popsal, co ho k otužování přivedlo: „Před několika lety, byla to první zima poté, co zemřel Arthur (Caveův patnáctiletý syn), jsem se procházel po prázdné pláži v Brightonu a najednou mě napadlo skočit do vody. Když jsem vstoupil do ledových vln, jako by se mi náhle, prudce a radikálně přeskládal vztah skoro ke všemu. Zjistil jsem, že v ledové vodě je téměř nemožné truchlit, a tohle zjištění stálo u zrodu mé lásky k plavání ve studené vodě.“ Jeho text teď cirkuluje po otužileckých webech, protože zpěvák v něm přesně vyjádřil, co nejrůznější lidi, i mě a mého muže, žene do ledové vody. Je to touha po štěstí a jistota, že studená voda vám ho dá.
Můj vztah k otužování začal obdivem k těm, kteří to dokážou. To já bych v životě nezvládla, říkala jsem si v roce 2016, když jsem na Memoriálu Alfreda Nikodéma, nejstarší české otužilecké akci, dělala rozhovory s otužilci do Pátku Lidových novin. Oni tam stáli v mokrých plavkách, já se klepala v péřovce. Ale lákalo mě to, a tak jsem občas v létě vlezla do horského potoka. A pak za covidu na silvestra do rybníčku nedaleko domova. A potom ještě jednou. Vlna endorfinů se dostavila a byla ohlušující. Věděla jsem, že tohle chci jednou dokázat, ale neměla jsem výdrž. Začít v zimě je totiž strašně těžké.
A tak jsem si na ty endorfiny znovu vzpomněla loni uprostřed prázdnin. V největších vedrech jsme se s manželem začali chodit koupat do Vltavy. Ano, do té, kterou jsme dlouhá léta považovali za špinavou. Je to mimochodem úplný nesmysl, Vltava v Praze je čistší než lecjaká říčka, dokonce tu žijí pijavice a ty žijí jen v průzračné vodě. Ups, to jsem vám asi říkat neměla. (Ale nebojte, víme to jen od místních rybářů, žádná nám zatím krev nesála.) V září bylo teplo, tak proč nechodit do vody dál. A pak byl najednou říjen. Tyjo – já se koupu v říjnu, byla jsem na sebe hrdá. A už tu byl listopad a my jsme měli první fotky v plavkách a se sněhovými vločkami.
Nevěřila bych, že to dokážu. Nesnáším studenou sprchu. Miluju teplo a spím v ponožkách! A přesto se to stalo, jsem otužilkyně. Do vody jsme lezli téměř denně celou zimu. Moje migrény jsou pryč, záněty dutin taky. A psychika? V životě mi nebylo líp. Ne že by voda zařídila, aby vaše problémy odešly. Ale když zvládnete vlézt do vody, která má jen něco málo nad nulou, dá vám to velkou sílu a pocit, že nejspíš dokážete víc, než jste si mysleli.
Přála bych tohle zažít úplně každému. Tak to zkuste. A pamatujte: ponořit se do studené vody je snazší než se tou vodou osprchovat. Vyzkoušela jsem to za vás.
autorská glosa Lucie Zídkové
