Víte, nejsem zrovna příznivkyní instantních životních mouder typu „když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit“. Těžko říct, jak to Paolo Coelho vlastně myslel, ale každopádně znám pár lidí, kteří se opravdu hodně chtěli uzdravit z nějaké nemoci, a jaksi se jim to nepodařilo.
Když už jsme u nemocí: jedna z nejhorších věcí, které můžete nemocnému člověku říct, je, že si za svou nemoc může sám. Že by něco tak zlého nikdo nikomu neřekl? Tak to jste na omylu. Ženy s rakovinou a dalšími těžkými nebo chronickými nemocemi (štítné žlázy například) se to dozvídají běžně, zaobalené do rádoby moudrých vět typu „myslím, že ti ta nemoc chce něco sdělit, „je to znamení, že bys měla zpomalit“, případně „signál, že musíš něco ve svém životě změnit“ nebo že „žiješ proti své přirozenosti“. Některé celebrity se podobnými vyjádřeními i celkem úspěšně živí.
Paráda. Tak já zpomalím a abrakadabra, rakovina bude pryč? Rozvedu se a uzdravím se? Ne? Aha, měla jsem zpomalit, změnit práci, rozvést se, odstěhovat se do hor a tam chovat kozy už předtím? Díky za radu, fakt pomohla! Člověk, který onemocní, začne většinou o smyslu života a o tom, jestli žije tak, jak kdysi chtěl, přemýšlet sám od sebe i bez podobných rad nad zlato. Přemítání nad tím, proč onemocněl a kde se stala chyba, dokonce obvykle věnuje skoro všechnu svoji mentální kapacitu – minimálně na začátku nemoci, ve fázi šoku. A pak třeba začne svůj život opravdu měnit k lepšímu. Trápit ho ale zpětně tím, že to neudělal dřív, je nekonečně kruté. Nedělejme to.
Přesto je ale celkem nasnadě, proč podobné věty vypouštíme z úst. Nemyslíme to zle. Prostě jen nevíme, co říct. Nikdo nás nenaučil, jak na to. Ve škole se sice dozvíme, co je podzol a přípustka, nikdo nám ale neřekne, jak reagovat, když nám onemocní kamarádka nebo kamarádovi zemře manželka. A přitom je to jednoduché: „Je mi to líto. Mohla bych pro tebe něco udělat?“ Anebo se ani neptat, dotyčného či dotyčnou obejmout (chce-li) a prostě občas přinést koláč nebo nabídnout hlídání dětí.
Osobně bych klidně vyměnila půlku hodin matematiky, fyziky a chemie za hodiny komunikace a mezilidských vztahů. Zatímco odborné detaily z přírodních věd bude potřebovat jen zlomek dětí (a ty se to pak nejspíš snadno doučí samy), komunikovat budou muset všechny celý život. Místo toho se důležité věci dozvídáme prostřednictvím bolestných zkušeností a ve vyšším věku: nejen jak se chovat k člověku se ztrátou nebo nemocí, ale taky třeba jak bez výčitek říkat „ne“, jak přestat být people pleaser neboli hodná holka, co se zavděčí všem, anebo jak poznat, že ve svém životě máte manipulátora. Zkrátka to, čemu se říká soft skills a bez čeho se žije dost špatně.
Já jsem si třeba myslela, že komunikace je moje silná parketa. Nedělalo mi problém „okecat“ zkoušky, na které jsem se moc neučila, a když ve společnosti stojí řeč, jsem to obvykle já, kdo znovu rozproudí debatu – jako bych byla za její plynulost zodpovědná já samojediná. Teprve teď, jako pozdní čtyřicátnice, jsem zjistila, že jsem sice dobrý urovnávač konfliktů druhých, ale když dojde na to, abych sama sobě vyjednala dobré podmínky (čehokoli), uhýbám při prvním nárazu do zdi.
A tak jsem si předepsala „základní školu komunikace pro svoje dobro“. Řeknu vám, žádné rovnice o dvou neznámých mi nikdy nepřipadaly tak těžké. Ale ta radost, když se to člověku začíná dařit!
Nakonec mám vzkaz pro každou z vás, která se potýká s nemocí: ne, fakt si za ni nemůžete sama. Žila jste nejlíp, jak jste v tu dobu mohla, jak to objektivní podmínky dovolovaly. A v redakci vám držíme všechny palce, co máme.
autorská glosa
