Krize středního věku přijde, ani nevíte jak. Může vám být 40, nebo klidně 58 – na věku nezáleží, najde si každého a hodí na vás takovou deku, že se z ní vymotáváte… no prostě dlouho. Nezbývá než udělat si to pod tou dekou hezký.
Člověk by to rád nějak zastavil, ale ono to nejde. Jednoho dne se probudíte a je to tady. Krize středního věku. Na rodičích vidíte, kam to spěje, děti vám dávají najevo, jak jste mimo, a uprostřed mezi tím jste vy: ještě ne stará, ale už ne mladá. Kdy se to probůh stalo, říkáte si, když vás zaplaví vlna obav. Budu taky tak strašná jako – doplňte libovolnou starší ženu, jejíž život vám opravdu není příkladem. Na další vlně připluje vědomí toho, že váš život je už nejspíš za půlkou, a vy jste nedokázala ještě skoro nic z toho, co jste chtěla. Nešla jste trek kolem Annapurny. Neviděla New York. Nenaučila se skákat šipku. A tak dál furt pryč.
Jsou dvě možnosti: můžeme proti tomu začít bojovat. Koupit si džíny s dírami na kolenou, nechat si vyžehlit obličej (a pak znovu a znovu) a trvat na tom, aby nám každý dvacetiletý praktikant ve firmě tykal. Nebo můžeme jít s tím proudem, který stejně nezastavíme. Nikdy jsem nedobíhala ani autobus. Když si chce ujet, ať si ujede. Takže je jasné, kterou cestu jsem si vybrala já.
Stárnutí přináší (kromě podivuhodného zjištění, že máme klouby a že tyto mohou bolet) i novou svobodu. Například se můžete při běhu usmát na protiběžícího mladíka, aniž by to považoval za pobídku k flirtu. Usměje se na vás zpátky – a poběží dál. Můžete si bez výčitek sednout v tramvaji. A můžete si s mužem vytvořit nové formy komplimentů. Můj oblíbený je ten, který slýchám po ránu: „Máš obličej jak štěňátko psa čau-čau.“ Úplně nejlepší ale je, že se můžete začít smát na plné kolo ve frontě v supermarketu.
To bylo tak: jednoho dne se v našem sídlištním Albertu objevil nový pokladník, muž středního věku s dosud bohatou kšticí a bystrýma modrýma očima. S každou zákaznicí (zákazníky vynechával) něco prohodil. Třeba: „Á, bude knedlo-vepřo.“ Nebo: „Vemte si to druhé máslo, na to je sleva.“
Když u nás loni byla na návštěvě pětičlenná japonská rodina, zdravil je zásadně „koničiva“ (dobrý den) a oni se nadšeně ukláněli a pak mu po mně poslali dárek. Ten pozdrav nám zůstal, i když japonská návštěva už dávno odjela. Z obyčejného prodavače se pro mě stal „pan Koničiva“. Naše vztahy se stávaly důvěrnějšími, a když jsem pak jednou vykládala nákup na pás, naklonil se ke mně a tiše mi povídá: „Vy mi někoho strašně připomínáte, víte to?“ Začervenala jsem se, jako by mi bylo patnáct, a něco vyblekotala. Přece jen, tohle už bylo tak nějak přes míru, takže jsem naházela nákup do tašky a rozloučila se.
Druhý den doplňoval „pan Koničiva“ rohlíky, takže nebyl u kasy. Výborně, říkala jsem si. Jenže pan Koničiva mě převezl: jakmile mě uviděl, přesunul se za kasu a gestikuloval na mě. Nebylo zbytí, musela jsem se dozvědět, jestli se podobám víc Isabelle Adjani, nebo Sophii Marceau (k těm mě přirovnávali ctitelé asi tak před 30 lety, to člověk nezapomíná).
„Já vám to musím říct,“ začal na své poměry nesměle. „Můžu? Nebudete se na mě zlobit?“
„No jo, sem s tím,“ pobídla jsem ho. Co horšího se taky může stát, než že to bude nějaká stoletá herečka, že jo, říkala jsem si.
„Vy mi strašně připomínáte… Richarda Gerea.“
Myslím, že takový výbuch smíchu, jaký jsem předvedla, náš Albert ještě nezažil.
A to je přesně to, co je na středním věku nejlepší: může to být sranda. A hledání srandy všude, kde by mohla být, protože lepší už to nebude a bez srandy se žít nedá.
A navíc – pan Koničiva má pravdu. Richardu Gereovi jako bych z oka vypadla!
autorská glosa
