Vždycky jsem si myslela, že nejvyšší hodnota je pravda. Pravda a svoboda. To druhé si myslím pořád, ale pravda? Jaká je její hodnota, když ji nechceme slyšet? Nebo když dokonce ublíží?
Jdeme s maminkou Průhonickým parkem, je do mě zavěšená, ale její ruku necítím. Vždycky si zakládala na tom, že žena má být půvabná a elegantní jako víla, a víly přece neváží nic. „Tady jsem naposledy byla s tvým tatínkem,“ řekne a očima pohladí skalničky koupající se v odpoledním slunci. „Ne ne, mami, byla jsi tady se ségrou, před pár měsíci.“ Tatínek tu byl naposledy někdy v osmdesátkách, pomyslím si. Během hodinové procházky absolvujeme tuhle krátkou výměnu snad desetkrát. Nakonec povolím. „Jo, mami, byla jsi tu s tatínkem.“
Máma je viditelně spokojená, že může uvolnit tok vzpomínek směrem, který jí dělá dobře. A mně dochází, že o tohle celou dobu šlo. Už nejde o pravdu, jen o pocity. Píše se to v každé příručce pro lidi, kteří pečují o staroušky, jimž svět přestává dávat smysl: nesnažte se je přesvědčit, že něco je tak, jak to vidíte vy. Odveďte řeč jinam nebo prostě souhlaste.
Já tomu říkám ponořit se. Zjistila jsem, že maminka je nejspokojenější, když je s někým, kdo se umí ponořit do jejího světa. S někým, kdo jí nevymlouvá, že tatínek umřel předčasně (dožil se skoro devadesáti). Pro ni to totiž předčasné bylo: zemřel dřív než ona, tak jak by to mohlo nebýt předčasné? Taky nemá smysl jí říkat, že něco jsme už probraly desetkrát. Nebo jí vysvětlovat, že s ní nemůžu ve všední den na procházku po Praze, protože mám práci.
Duševní nemoc má spoustu ošklivých stránek, ale taky jednu dobrou. Pokud jste celý život pořád žili jen pro druhé až tak, že jste úplně zapomněli sami na sebe, je tu šance, že na stará kolena se konečně vrátíte k sobě. Zapomenete na společenské zábrany, které vám velí takzvaně neobtěžovat druhé, a bez skrupulí po nich chcete, aby se o vás starali, pečovali o vás a byli s vámi. Pokud možno nepřetržitě. Jako by si duše, celý život zanedbávaná, protože si vzala za cíl uspokojovat potřeby všech okolo dřív než potřeby své, konečně svobodně poskočila. Ať se to zdá jakkoli paradoxní, ubývání duševních schopností dalo maminčině duši křídla a připomnělo jí, že existuje a má právo být opečovávaná.
Nedokážu si vybavit, že by máma kdy měla nějaká jiná přání než „ať jsme všichni zdraví“. Nebo touhy a bolesti – ty už vůbec ne. Nemáš právo si stěžovat, když si žiješ tak dobře, peskovala máma sama sebe, když odkudsi probleskovaly pochybnosti. A že někdo s depresí chodí k psychoterapeutovi? Pffff, v Africe mají starostí – a chodí s tím snad někam? Nechodí, tak vidíš! I předměty v domácnosti měly v jejích očích větší hodnotu než ona sama. Bylo třeba se nevrtět na židli, aby se neošoupala; nepokládat hrnek na komodu, aby se na ní neudělalo kolečko; netřískat dveřmi od kredence, protože musí vydržet navždy. Co chce nebo potřebuje její duše, co by skutečně chtěla dělat ona sama a kolik toho vydrží, na to se neptala nikdy.
Teď, když je většina z jejích přání nesplnitelná, je konečně má. Chtěla by, aby táta žil. Chtěla by jezdit na výlety a cestovat. Mít znovu kamarádky, které už nejsou a na které, když ještě žily, neměla čas. A hlavně: být s rodinou, pokud možno nonstop.
Nic z toho jí už nemůžu dát – rozhodně ne v té míře, jakou by potřebovala. Ale můžu se s ní ponořit do jejího světa, který mnozí vidí jako nemoc, a on přitom možná je naopak cestou správným směrem. K sobě.
autorský článek
