Fenomén jménem Ikea
Jednou jsem slyšela, že lidi se dělí podle toho, jestli milují, nebo nenávidí obchodní dům Ikea. Myslím si, že to je pravda. Nějaká hranice musí vést taky mezi pohlavími, ale ta je možná spíš obecnější, i když i mezi muži znám pár nákupních maniaků.
Za sebe musím říct, že nakupování spíš nemusím, ale abych byla upřímná: nákup potravin nenávidím, na lov hadříků se zpočátku těším, pak mě během půl hodiny přestane bavit a v nákupním centru se mi z divného vzduchu a neonových světel začne dělat špatně. Zkoušení bot vydržím nejdéle, nicméně to se bohužel nekoná zas až tak často. Vybírání kosmetiky mám taky docela ráda, i když nakonec se mi z těch všech vůní, které na sebe nacákám, začne trochu točit hlava.
Nicméně velkou výjimkou mezi všemi obchody je Ikea. V našich zeměpisných šířkách je to fenomén, to se musí nechat. Ukažte mi člověka z Česka nebo většiny okolních států, který odsud nemá doma ani JEDINOU věc! Uznávám, že takoví jsou, ale nemyslím, že jich je mnoho. Kdo trpí stejnou vášní jako já, ví, o čem mluvím.
Jen při letmém pomyšlení na Ikeu cítím příjemné šimrání v břiše a nemůžu se dočkat nového katalogu. Pokud například nemůžu usnout, je tu jasná volba: zmíněný katalog mě uchlácholí vždycky. Stačí prolistovat pár stránek, ujistit se, že Billy, Malm a Karlstad stále existují, a svět se opět zdá být úplně v pořádku.
Do Ikey tak často nejezdím nakupovat, ale jen se dívat, zda je všechno na svém místě. Pokochat se všemi těmi pokojíčky, kde věci vypadají tak dokonale a sladěně, že bych se v některém z nich chtěla rovnou zabydlet a zůstat, nebo si je všechny odnést domů. To, nač někteří nadávají, totiž že v Ikee mají všude v podstatě stále totéž, mě naplňuje největším uspokojením. Některé věci se prostě nemění a můžete se na ně spolehnout.
Do naší Ikey to máme autem něco přes hodinu na jižní předměstí Londýna, kde, jak si dovedete představit, je spousta dálnic, silnic, nadjezdů, podjezdů a křižovatek. Ano, tušíte správně, ne všechny se nám tentokrát podařilo projet podle plánu. Atmosféra začala houstnout, nejprve ticho, poté různá nepublikovatelná slovíčka, pak asi čtyřicetiminutové zdržení a nakonec šťastný dojezd. Po vstupu do obchodního domu jsem ale zapomněla na všechno špatné a už jsem si jen užívala. Konec dobrý, všechno dobré.
Můj přítel se mnou mou vášeň nesdílí. Na otázku „Proč jsme sem vlastně jeli?“, která po určité době procházení mezi regály VŽDY přijde, jsem už dobře připravená a mám v kapse pár argumentů, které by mohly zabrat. Ale to je všechno v pořádku. Za prvé je jasné, že s partnerem nemusíte sdílet všechno, za druhé mou náklonnost k Ikee nemůže zlomit nikdo a nic (ani pochybná minulost jejího zakladatele Ingvara Kamprada, která se mi samozřejmě nelíbí).
Myslím, že bychom si neměli nechat znechutit to, co máme rádi, a měli bychom si toho užívat plnými doušky! Ať je to náš oblíbený obchod, nebo cokoli jiného.
