Zábava
Fejeton: Morče, dítě, odborník
Zakoupily jsme s dcerou knihu o morčeti. Máme totiž morče. A to jsme se dočetly věci. Jde nám z nich hlava kolem, doufám, že morče dopadne líp.
„Mami, a hele, tady píšou, a hele, tady píšou a tady píšou...“
Tak za prvé, morče žijící samo je zralé na blázinec.
„Není samo,“ šermuju rukama, když dcera významně ťuká prstem na kapitolu Nikdy nechovat zvíře samotné (nebo jak se jmenovala). Já zase, taky významně, klepu do klece s dvěma osmáky. Pepina, tak se naše morče jmenuje, není sama! Má za sousedy tyhle dvě myši!
„Mami, když už tak veverky,“ opravuje mě rychle mé dítě.
Za druhé Pepině zmizel z klece dřevěný domeček.
Tolik ho milovala. „Zpočátku zabraňuje sociálnímu kontaktu,“ dočetly jsme se. Přeloženo, jakože do něj pořád zalejzá a nechce si s námi hrát.
„A jak by se ti žilo ve výkladní skříni, no? Třeba v Kotvě, no? Na hlavní třídě, no,“ útočím, když lobbuju pro návrat dřevěné skrýše.
Dcera na mě kouká divně, neví, co je Kotva, a nechápe, proč přirovnávám klec morčete k příbytku na hlavní třídě. Pro změnu mávám rukou já.
Za třetí, už nedostává červenou řepu, co měla tak ráda.
A na špenát může taky asi zapomenout. „Mami, tady je napsáno, že červená řepa rozhodně není vhodná, protože obsahuje kyselinu…“
„Sírovou,“ dovolím si utrousit.
Dcera zakoulí očima a třískne knížkou o stůl. „Ty fakt nic nechápeš? Tady pán píše, a ten tomu rozumí, když to napsal, to dá rozum, tady pán píše, že mají mít morčata wellness, zdravý jídlo, dostatek pohybu, houpačku, parkur…“
„Parkur?“ Podívám se do klece. Uf, skutečně je to morče. Možná měl pán rozepsané dvě knížky. „Tak podívej, má drahá,“ chytnu dcerunku za ramínka, „Pepinu máme moc rády, dáváme jí, co jí chutná, hrajeme si s ní, necháme ji zalézat, aby si od nás všech (významně mrknu na zírající myši – osmáky), odpočinula a vůbec, literatura je věc jedna, život věc druhá.“ Začnu se hodně smát.
„Čemu se směješ, mami?“
„Než ses měla narodit, chtěla jsem si taky koupit knížku Jak chovat dítě, haha,“ zavtipkuju. „Napsala ji paní, co měla taky cizojazyčné jméno, jako tenhle pán, co píše o morčatech. A víš, čím ta kniha začínala? Tím, že nejdůležitější je sehnat spolehlivou chůvu. Tak jsem si ji nekoupila.“
Vysvětlivka nakonec:
– o naše zvířata se staráme, netýráme je, knížky čteme a radit si necháme od chovatelů.
– jediná kniha, která mě provázela těhotenstvím, novorozeneckým, batolecím a pozdějším věkem mé dcery, je starý dobrý Švejcar – Péče o dítě. I když počkat, pokud si vzpomínám, psal něco o tom, že by dítě mělo spát v místnosti vyhřáté (vymrzlé) na čtrnáct stupňů…
Všichni jsme jen lidi. A zvířata.
