FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Žena ženou
Říkala mi onehdy jedna slečna, „nebudu si přeci kupovat boty, protože nějak vypadají. Jestli se mi v nich bude blbě chodit, je mi úplně fuk, jestli se zrovna nosí.“ Pravda. Jenže pak dodala. „Nechci bejt jako spolužačky, který se potácí na podpatcích tak, že z nich málem spadnou, a výstřihem je jim vidět až na kolena. Je přeci důležitý, jaká jsem, ne co mám na sobě.“ Věta jako z motivační knihy, která mi začala trochu skřípat.
Řeči o kráse uvnitř jsou pravdivé. Funguje jako světlo v galerii. Pod ním jsou všechny obrazy krásné, i když autorovi občas ujede štětec. Naopak i dokonalá krása bez nasvícení dělá dojem opuštěného sálu, sem tam se válí odpadek, šero, zima.
Jenže ono to trochu platí i obráceně. Když bude obraz záměrně a s pohrdáním vším venkovním odfláknutý, ani sto důmyslných reflektorů mu nepomůže.
Držela jsem před tou slečnou v ruce šmrncovní boty, které dělají laní nohy a sexy kotníky. „A co je špatného na tom být trochu ženská? Ženskost není hřích,“ povídám. Pánbůh nás tak stvořil, muže mužského a ženu ženskou. Kdyby to takhle nechtěl, možná bychom všichni vypadali jako nálevníci nebo hlemýždi. Jenže nevypadáme.“
Ženy mají prsa a boky a umí se v nich krásně vlnit, když chtějí. A muži umí ty boky chytit tak, že se hlava točí víc než nůž ponorného mixéru. Co je na tom špatně? Nahlas jsem ale řekla jen, „mizí harmonie, zdá se mi.“ Podívala se na mě nechápavě, „jak harmonie, proboha, souvisí se sandály?“
Třeba tak. Ženy vypadají a chovají se občas jako muži (a muži vypadají a chovají se občas jako ženy, ale o tom jindy), nosí trekkové boty, tenisky a další cosi, co nohy víly ponižuje na pouhý výrobní prostředek. Taky beztvaré kalhoty, vytahaná trika a teplákové bundy.
Ženskost se mění za praktičnost. A někdy je záměrně zadupávaná najust. Jako u té slečny. Nebude si přeci ubírat z pohodlí, aby se líbila nadrženýmu adolescentovi s uhrem.
ČTĚTE TAKÉ: FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Bléé dny
A když se ji pak snažíme narychlo vzkřísit, můžeme dopadnout jako když se Dora snažila předstírat, že je Popelka. V touze po tom vypadat sexy, saháme po kočičím zlatu. Výsledek? Vizáž placené společnice.
Jenže co když je to ještě jinak, vnitřní krása, vkusné šaty, pěkné boty, přirozené vlasy, řasy aspol. Jo. Jenže k tomu ještě pocit, víra a odvaha.
Pocit, že dokážu jako žena rozkmitat srdce muže a přijmout ho včetně všeho ostatního do svého těla.
Víra, že krása je dobro, které je nakažlivé.
Odvaha dát pěkně nahlas najevo, že jsem žena. Mám prsa, boky, nohy, vlasy, oči, lásku, něhu, všechno, co se mužům líbí. A taky mám rozum a vím, jak s tím vším zacházet, aby se vrátila harmonie.
Zaklapla jsem sexy sandály zpátky do krabice. Protože jen v nich to fakt asi není.
