FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Spíme, jíme, kojíme

„Je pěkně tlustej. Říkám mu malý Buddha,“ svěřil se třicátník, který seděl vedle mě ve vlaku, druhému třicátníkovi naproti. Byla jsem zvědavá, koho že to ti dva, mimochodem žádní trenéři z posilovny, pomlouvají.

„Hele, koupil jsem mu triko s namalovanejma prsama a nápisem Moc piju, hahaha.“ Moje zvědavost se vytočila do výšky Petřínské rozhledny. „Neleze, nepřevrací se, proto je takovej bachor.“

„Nedělej z toho vědu, ten náš byl taky divnej, pořád jen ležel a tak divně pískal. Ale, neboj, to přejde, je ještě malej, ne? Půl roku, ne? Fakt buď zatím v klidu. Pak je s nima docela sranda.“

Ten druhý řekl jen „hm“ a plynule přešel na téma zasíťování pozemku a stavební povolení.

„Jak jednou kopneš do země, už to začne, cihly, malta, vápno… Ale neboj, taky to není žádná věda. To zvládneš, uvidíš,“ pokyvoval hlavou ten druhý, tvář mu zářila jako modelce v ateliéru, daleko víc, než když probírali míry a dovednosti dětí.

Usmívala jsem se. Je to paráda, když alespoň polovina dospělé části rodiny zůstává normální. Že alespoň někdo ze dvou rodičů ihned po spojení spermie s vajíčkem netřeští oči a nevyškrtne ze slovníku jednotné číslo. Že nezačne šišlat, říkat my papáme, spinkáme, kakáme, kojíme (vždycky když řekne někdo kojíme, představuju si muže ve speciální podprsence s jednou částí odklopenou připravenou k akci, brrr). Zkrátka, že nezblbne.

Protože, ruku na srdce, milé matky, nám se to občas stává.

Už bylo popsáno hodně papíru o podivné řeči, kterou začínáme mluvit ihned po oplodnění a někdy dokonce ještě před ním! Onehdy jsem pracovně brouzdala mateřskými servery a v diskusi narazila na roztodivné novotvary. Do slovníku, ve kterém soustřeďuju důkazy lidského zblbnutí, tak přibyla k těhulce (těhotné ženě) a snažilce (ta, co těhotná být chce, ale nějak to nejde), kojilka (žena, která kojí) a taky ovulka (to sice není žena, ale proces s ní spojený, ovulace).

Před časem jsem zatleskala, a to nejen obrazně, dětskému lékaři, který v jedné z internetových poraden poslal jednu z ženštin zblblých mlékem tam, kam patří. Do háje. Napsala mu dotaz, ze kterého by se dalo odtušit, že stůně celá rodina. Něco jako: „Máme teplotu, nedaří se nám ji srazit, vyskákaly nám pupínky, nemůžeme mít neštovice?“ Pediatr odpověděl: „Milá paní, vy máte taky teplotu a pupínky? Jestli ne, používejte, laskavě jednotné číslo. Nejspíš bude mít problémy pouze vaše dítě. Přesněji problémy s vyrážkou a nemocí. Vy máte potíž taky, ale úplně jiného druhu.“ A ještě pro výstrahu všem dodal: „Dámy, pokud mi sem budete neustále psát v množném čísle, přestanu odpovídat. Tečka.“

Zajásala jsem, konečně se našel někdo, kdo trochu zakymácel podstavcem, na kterém se štosují osoby, které by měly být povinně označené cedulí: Pozor, urputná rodička.

Kde se to v ženách bere? Přecvaknut. do módu „já jsem matka, kdo je víc“? Táta je taky rodič, ale žádné přepínání režimů se obvykle nekoná. Muži zůstávají mile flegmatičtí a pragmatičtí, jako chlapíci z vlaku nebo moji známí tři otcové, kterým bylo svěřeno na týden do kempu šest dětí. Přes den děti řvaly smíchy při bojovkách a zvečera radostí, že můžou ve stanu mastit karty. „Tak lehnout a spát a ani muk, nebo dostanete na pr…,“ zaveleli tátové a odešli k místnímu kiosku. Když šel jeden vylosovaný po klobáse a dvou pivech na kontrolu a vlezl do stanu k těm svým se slovy: „Jak to, že ještě nespíte, ještěřice,“ dostal vynadáno. „Takže tys měl, táto, klobásu, jo? Nezapírej, táhne z tebe! A my neměli celej den ani sousto!“

A to ještě dopadly dobře. Syn jiného kamaráda dostal pořádný pohlavek ve chvíli, kdy si tiše stěžoval nad rajskou omáčkou, že pálí. „Tak si ji vyfoukej, ničemo,“ plesk. Jenže ona pálila kvůli chilli paprice, kterou do ní otec nasypal místo obyčejné sladké.

Proč tátové zůstávají sví a matkám občas padá mozek do plín, nechci dlouze zkoumat. Napadlo mě ale řešení, jak se tomu vyhnout. Ten třicátník z vlaku měl totiž velkou pravdu. Z ničeho se nemá dělat věda. Natož z mateřství.

Půjčeno z knihy Kláry Mandausové My dokonalé (Mladá fronta, 2016)