FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Sláva plynulosti
Hádám se v autě. Hádám se s mým milým. Hádala bych se s každým mužem, který jezdí pořád vlevo. Schválně neříkám s ženou. Protože neznám ženu, která jezdí pořád vlevo. Levo je totiž mužská slabůstka, roztomilůstka. Blabla, stejně jako jízdu vlevo, nesnáším zdrobněliny, takže se obě věci k sobě vlastně hodí.
To máte tak, jedeme po dálnici. Muž se zařadí do levého pruhu, i když kilometr před ním uhání kamion, jinak pusto prázdno. V pravém pruhu jezdí přeci pitomci a ženy. Levý pruh je rychlý, pro machry, závodníky, muže, co vědí, jak na to. Na dálnicích obvykle nebývá pusto prázdno všude. Bývá pusto prázdno v pravém pruhu, v levém je narváno machry, závodníky, muži, co vědí, jak na to. Pomalu jedou v dlouhé koloně, takže ti pitomci (ženy včetně mě) v pravém pruhu musí občas přibrzdit, aby nepodjížděli formulisty vlevo.
Jedeme po městě. Tady taky občas bývá pravý a levý pruh. Jedeme vlevo. Co na tom, že z něj pořád někdo odbočuje, aby zahnul. Přeci nepojedeme vpravo! Jedeme pomalu, brzdíme, cukáme a muž se rozčiluje, přejíždí doprava, podjíždí zprava pomalého, co je vlevo (ve městě se to asi smí), a vrací se doleva.
„Víš, co mě vždycky učil můj táta?“ ptám se vztekle. „Že nejdůležitější na silnici je plynulost.“
Ozve se smích. „Tak proč vy ženy jezdíte, jakoby vám cvakaly zuby zimou? Přískokem vpřed, občas vzad?“
Haha.
Jedeme po Vysočanech v levém pruhu a na křižovatce jsme nuceni odbočit, protože ejhle, levý pruh byl odbočovací. Ale tak krásně se v něm chvíli jelo. Jak jinak, když všichni chtěli rovně, jen my skončíme před vraty jakési nevýznamné továrny. „Nepřipadalo ti podezřelý, že všichni jedou vpravo? Dokonce i frajer ve sporťáku vytuněném jak kandelábr před cirkusem?“
„Jsem myslel, že nás tam někdo pustí...“
Ale abych nebyla nespravedlivá. Ne pořád jezdí můj milý vlevo. Když je pruh jen jeden, občas se po předjíždění zařadí. Sláva plynulosti!
Nevěřte mi všechno, trochu přeháním. Jsem žena, co se courá pomalu vpravo. Nejen na silnici, možná občas i v životě. Takže závidím, všem odvážnějším levým jezdcům. Možná ne vždycky je totiž pravá strana ta pravá a levá levá. Jdu se hádat sama se sebou, kdy se vyplatí předjet, být rychlejší, uhánět, neloudat se. O kličkování se ale hádat nebudu. Zleva ani zprava.
Pěknou jízdu, moji milí.
ČTĚTE TAKÉ: FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Kde je ta pravda?
