FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Radost počká
„Holka, neměla by sis brát k moři ty nový plavky, vždyť si je tam úplně zničíš.“ Taky jste něco podobného už slyšeli? Donosit, dotrhat, dojíst, dopoužívat. Odložit radost.
Argument pro plavky je jasný, sežere je sůl, vyšisuje slunce a bude po nich. Haló, chce se mi zacloumat s osobou, která balí předpředloňský už trochu zpuchřelý a jednoznačně vybledlý model. Máš u moře mámit! A když ne přímo mámit, tak aspoň nemít pocit tety, které se příbuzenstvo složilo na plážový oděv ze sekáče, aby jim zaplnila prázdné místo v autě směr Jadran.
Můj milý takhle celé dětství jedl stará jablka. Měli jich plný sad, ale nejdřív se musela sníst ta dřív utržená, už trochu scvrklá tu a tam s hnědým flekem. „Přeci je nevyhodíme, že jo.“ Než se prokousali k čerstvým, byla z nich už trochu scvrklá tu a tam s hnědým flekem...
Podobné dojídání napůl nechutného (v pravém smyslu toho slova) mi přivodilo dlouhodobý odpor k polévkám typu vývar. Uvařený na několik dní, strčený do lednice, kde pochytal pachy od česneku až po karamelový větrník, byl po dvou dnech nepoživatelný. Chuťově, zdravotně vyhovoval. „To se přeci musí dojíst, nevyleju ho, takovej dobrej vývar.“
Heslo donosit a dotrhat zase způsobilo, že to v některých rodinách vypadalo jako u větrací šachty s teplým vzduchem. I bezdomovci bývají líp postrojení. Vytahané tepláky, vyřazené tesilky, košile se špičatými límci, trika s dírami na všech možných místech, v tom všem se proháněli její členové ve volném čase po bytě. „Nebudeme rušit, chystáte se na karneval,“ couvala na prahu zmatená návštěva.
„To budeš mít dobrý na stavbu,“ slyšel můj tatínek, když se v rodině objevila zásilka oděvů po zesnulém vzdáleném příbuzném. „Aby mě nesebrali, že tam něco kradu,“ hlesnul a najust oblékl nové montérky, které nosil do práce.
O svém traumatu z přešitých kostkovaných kalhot jsem psala už mnohokrát. „Taková kvalitní látka! To je škoda, že to ten Ruda (jako můj táta) nechce nosit.“ Tak je upravili na mě. Bylo mi deset a černá kostka na světle hnědém podkladě mi padla jako tapírovi lyžařský overal. Donosila jsem.
Nejsem pro plýtvání, vůbec! Mám spoustu věcí, které už něco pamatují, ale dokud slouží (třeba už i spravované), sloužit budou. A o to jde. Protože sloužit znamená v případě některých i přispět k tom, aby byl svět hezčí. Pro mě i pro druhé. Rozdrbané bikiny to nemusí zvládnout.
