FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Poplašné zprávy
V Alpách padají laviny. Tak to je přesně zpráva, po které má babička lomí rukama a prosí mě, ať tam nejezdím. Nebo když už, tak ať dřepím v hotelu a koukám skrz okno, jak venku sněží. To je přesně ta zpráva, která je úplně pitomá a být majitelem alpských lanovek, pokojů a restaurací už smolím žalobu nebo aspoň silně nadávám.
A vůbec nejde jen o Alpy. Poplašné zprávy o všem možném prskají jak ohňostroje o Silvestru a rozhodně nadělají větší škodu. Neprůjezdné silnice, uragány, sinice ve vodě, vedra, mrazy, deště, zemětřesení. Před tím vším nás média varují. Vypadá to, že jsou hrůzy všude okolo nás a nezbývá než nevystrčit nos z domu, nebo lépe ze sklepa plného zásob.
Zprávám věříme. Psali to přeci v novinách, říkali v televizi, vyfotili na internetu. Musí to být PRAVDA.
V Alpách občas spadne lavina. Občas je někde voda zelená, občas fouká, až to trhá střechy. Jenže by se slušelo říct, kde a dodat, že tady a tady fakt NE. Alpských vršků je nepočítaně, stejně jako silnic, rybníků, střech...
„Jo, paní, já bych ty zpravodaje někdy pověsil za uši do průvanu,“ řekl mi kdysi do telefonu člen horské služby, když jsem se ptala, jak se máme dostat do horského střediska, kam jsme jeli na prázdniny. Pár minut před tím totiž v rádiu říkali, že je cesta zavátá. „No zavátá byla, ale úplně jiná a ve tři ráno,“ konstatoval muž z hor a povzdechl, že ten den nejspíš mnoho lyžařů jejich sjezdovky neuvidí. Kdo by se hnal do závějí na silnici. Co na tom, že neexistují.
Taky jsem ráda informovaná. Taky kouknu, jaké má být počasí a jestli zrovna místem, do kterého mířím, necloumá nějaká pohroma, ale tuším, že je to jen takový „polibek všehomíra“.
Protože
zprávy píšou lidi
lidi, kteří v tu chvíli obvykle sedí úplně jinde
a po nich to přepisují a přeříkávají další lidi
a ti tam možná vůbec nikdy nebyli
anebo jsou to strašpytlové, co si myslí, že „lepší planě postrašit, než zůstat vyjevený“
a možná vědí, že velké ÁÁCH se prodává líp než malé ách
a taky tomu třeba ani trochu nerozumí
a vždycky existuje možnost, že se to všechno stane právě, až tam budu já
bez výstrahy, zprávy nezprávy.
A tak se učím prostě žít. Těšit se, mít radost. Nemyslet na pohromy. Nechat se líbat dobrým.
Bez poplašných zpráv.
