FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Pod hladinou

Tehdy měla půlka holčiček stejné plavky, na socialistický trh Calzedonia aspol. nepronikla. Takže si mě nejspíš strkací šprýmař s někým spletl.

I když je to už hodně dávno, ten pocit si pamatuju přesně. Poslední, co jsem viděla nad vodou, byla oprýskaná stěna bazénu. Moje ruce, které se držely schůdků, po nich sklouzly jako dvě užovky. Nestačila jsem se nadechnout, nebo možná jen instinktivně, a byla jsem na dně.

Proč popisuju tuhle nezajímavou historku s dobrým koncem? Protože má možná přesah, paralelu, která si v životě třeba ještě několikrát prožijeme. A pak pád na dno pomůže vysvětlit pár věcí.

Například

že je dobré být ve střehu. Ale i když v něm jsme, ne všechno domyslíme. A že věci nečekané často stejně přicházejí přesně ve chvíli, kdy z pozornosti trochu polevíme.

že nás sice ruce zradí, ale zapnou se bez našeho vědomí mechanismy, které nás ze dna pomůžou dostat.

že na tom dně vidíte věci, které jinde nemáte šanci vidět. Třeba proto, že před nimi zavíráte oči. Anebo člověku připadají moc obyčejné a přehlédne je. Já tam třeba viděla cosi blýskavého, asi kus staniolu, nebo tak něco. A ten mi pomohl pochopit, že jsem dole a musím nahoru.

že najednou máte obrovskou sílu, rychlost a přání mrsknout sebou a být znovu nad vodou. Přestože jste se hodinu před tím poflakovala po hladině jako nejlínější vorvaň.

že když se dohrabete k hladině a vystřelíte ruku směrem ke vzduchu, někdo vás za ní chytne. A když se pak objeví vaše hlava, uslyšíte, i když jsou uši ještě plné vody, „dobrý, děvče“?

že ten první nádech je trochu hysterický, ale máte z něj obrovskou radost.

že bude chvíli trvat, než vás přestanou pálit oči, z pusy vyplivnete vodu s nepříjemnou pachutí, ale už se škrábete správným směrem.

že si sluníčka na dece pak užíváte nějak víc.

že jste to všechno zvládli.

Je užitečné občas prožít i něco ne zrovna příjemného. Ale jak se říká, dobrého pomálu. Proto vám přeju, aby vás v životě mockrát pod hladinu nestrčili.