FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Panenky z leporela
Neradi říkáme, jo, mně to sluší, moje ložnice je opravdu nádherná, tohle jsem uvařila fakt báječně. Přestože se hodinu zálibně natřásáme před zrcadlem, přestože jsme sháněli postel v tramtárii, aby byla ta nej, a ze stejného důvodu šetřili na skříně tři roky. A přestože se olizujeme až za ušima. Říká se, že samochvála páchne, jenže možná i ta s opačným znaménkem. Buď pozdraveno pokrytectví převlékané za skromnost, faleš za ctnost.
Jako malá holka jsem si stavěla domečky z leporela. Štrikovala jsem do nich malým panenkám peřiny, na papír kreslila a vystříhávala skříně, televize a rybičky v akváriu. Pak jsem je do těch domečků dala a byla blažená z toho, že se tam asi mají dobře. Nakukovala jsem jim pod střechy udělané z knížek a představovala si, jak jsou tam ty panenčí rodiny šťastné a jak si v tom útulnu vyprávějí a libují. Dokonalá harmonie. Doufala jsem, že je k nalezení i v dospělém světě.
Onehdy jsem vstoupila do jednoho opravdového domku a upřímně majitelce pochválila nějaká křoviska na zahradě.
„Jéé, to je hezký a vůbec je to tady u vás takový příjemný!“
A ona jen mávla rukou. „Ále nic moc. Borůvka plesniví, hruška nerodí a tráva ... tráva škoda slov.“
Ta tráva byla hebká, hustá a zelená jako mech.
Přemýšlela jsem, proč tak haní svoje místo k životu a vlastní dřinu, když vím, jak se potí a leze denně mezi záhony, jakoby chtěla získat titul hlína roku.
Proč nemá radost, lépe řečeno nepřizná radost z toho, že to u nich vypadá pěkně?
Jiná kamarádka zase běhala týden po obchodech, aby si koupila boty. Zaplatila hodně peněz a s výrazem šťastného šílence přiběhla do práce.
„Tedy, ty jsou,“ uslyšela obdivné mručení.
„No, jo, ujdou, ale stejně jsem chtěla jiný.“
Nejen chtěné keře a obutí, ale i děti!
„Je takovej normální, krásy moc nepobral, ve škole taky žádnej zázrak, no, zkrátka jako každý jiný dítě,“ hodnotila další žena svého syna. Nebyla v tom špetka nadsázky.
Znám ho, roztomilého rošťáka jako z reklamy na kečup, legračně upovídaného, co vyhrál matematickou olympiádu.
Proč všechno to sebemrskání?
Snad jen mé kamarádky nemají rády „americké“ lovely a marvelous a happy a pretty a řekly si, že najust ony budou ty skromné a nikdy nesklouznou k falešnému jásání nad vlastními úspěchy a snažením. Nebo v sobě nesou balvan socialistického vychovávání, kdy se raději nic nechválilo a hlavně nic „mého“, jen aby si proboha někdo nemyslel, že se mám dobře. Anebo byly okřikovány, „nechlub se, to se nedělá!“. Případně skutečně vidí oschlý trávník, pitomé boty a nahlouplé dítě.
Namísto harmonie domku z knihy, jen kusy papírů a hadrů.
Nedávno jsem zavolala bývalé spolužačce. Byla to vždycky taková nenápadná holka. Taky neříkala, jsem krásná a šťastná. Prostě proto, že o sobě moc nemluvila.
A teď mi do telefonu vyprávěla: „Mám se báječně. Děti jsou hodný a je s nima zábava. Manžel je úžasnej. Máme mrňavej domek. Byla dřina postavit ho, ale bydlí se v něm krásně a sousedi jsou bezvadný.“
Harmonie dospělých lidí. Žijí mé panenky z leporela!
