FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: A nebojím se zeptat
Když je člověk malý, ptá se pořád proč. Jakmile povyroste, dokáže odkývat, že přesně ví, co je spondylolistéza a tvrdit, že ji má doma vystavenou na polici. Přiznat, že něco nevím? Panika. Vždyť přeci všichni vědí všechno.
A tak jsem se dostávala do prapodivných situací. Jako když jsem si vybírala v Belgii v restauraci z jídelního lístku. „Tak už víš, co si dáš,“ ptal se mě můj spolustolovník. Dívala jsem se na anglické názvy, ze kterých jsem pochopila snad jen to, že desert nebude hlavní jídlo. „Ještě ne,“ špitla jsem a důležitě obrátila kartu s jídly. Na druhé straně jsem nerozuměla už vůbec ničemu, ale dál vybírala. „Ehm, to je to samé, jen vlámsky,“ upozornil mě.
Přestala jsem používat cizí slova.
Přestala jsem se smát vtipům, které jsem nepochopila.
Začala jsem se vyhýbat lidem, kteří měli k obojímu blízko.
Jenže, když jste novinář, je to trochu blbej nápad. Velmi často máte před sebou někoho, kdo ví mnohem mnohem víc než vy. Spíš pořád.
A pak dostalo moje rozechvělé nejisté já ránu z milosti. Po které nejenže nepadlo, ale pochopilo, že cesty minulé nebyly úplně šťastné.
Rozhovor s psychiatrem Radkinem Honzákem.
„Víte o kom mluvím, že? Tuhle studii ale znáte, ne? Víte, že to existuje? Viděla jste tyhle výsledky? Víte, kdo je tenhle člověk?...“
Nejdřív jsem se usmívala šklebem namrzlého polárníka, který naštěstí brzy pochopil, že se vydal na severní točnu bez psů, saní, ba i bez rukavic, čepice a bundy. Otevřela jsem pusu a z ní vyšlo: „NE, NEVÍM.“ A pak už jsem jen zbytek rozhovoru kroutila úlevně hlavou zprava doleva a zpátky.
Přišla jsem tehdy do redakce, padla za stůl, hlavu v dlaních a úpěla, že jsem veřejně psychiatrem uznaný blb.
Který se ovšem naučil ptát „a co že to je“ a říkat „tohle vůbec neznám“.
Do knížky lékaře Jana Hnízdila Příběhy obyčejného uzdravení jsem měla vyzpovídat osm moudrých mužů. Profesor, doktor, ředitel… Už jsem vůbec netajila, že nic nevím o tom, že nám v břiše žije kilo a půl malých tvorů, že si Indiáni ve stáří nepomáhají, že slovo iatrogenní vůbec nemusí mít nic společného s játry (ale může).
Nebála jsem se zeptat, nebála jsem se přiznat.
Pochopila jsem, že od obojího vede další cesta.
Cesta k tomu, že budu něco vědět.
