FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Jak to má být

I ženy občas říkají, že muži už nejsou to, co bývali. Kňourají, že jim nikdo nerozumí, chodí k mamince na nedělní obědy, někdy i na ty všednodenní, mají permanentku na masáže, kosmetiku a manikúru. Ráno zaberou na hodinu koupelnu a nechtějí se ženit.

Takové hezké veliké zobecnění. Nemám je ráda, protože si myslím, že každé zobecnění je pitomost dobrá leda tak pro výzkumné kanceláře, které si z něj udělali byznys.

Tak radši koukám kolem sebe. Občas vidím věci, které s mým přesvědčením viklají.

Jako onehdy. Zacpaný výjezd z parkoviště, zacpaná ulice, zacpané město. Jedni chtěli uhýbat doprava, jedni doleva. Ti doleva si udělali vlastní pruh, aby nečekali a nepřekáželi těm doprava. Jenže ouha, ukázalo se, že ne všichni, co stojí vpravo, chtějí vpravo. Já se poslušně zařadila za dvě auta (muži řízená) doleva. Semafor bliknul, auta přede mnou projela a mě zatarasil cestu troubící autobus. Řidič stáhnul okýnko a z plných plic vykřikl „ty vole, krávo“. Na mě. Asi abych si mohla vybrat, co mi je milejší.

Jiný řidič mi vjel před obchodem na parkovací místo, když jsem trpělivě čekala, až mi z něj vycouvá auto, které tam stálo. Jen jsem zvedla nechápavě ruce.

Anebo. Mladý chlapec, který ví, co chce od života, bydlí se svojí dívčinou rok u rodičů, vaří si, perou si, nakupují, čtou si a další věci spolu dělají. Když rodiče naznačovali, že je užuž čas něco k tomu vztahu říct, zabrzdil je, „hele ještě není úplně vyzkoušená...“. A že se ten kluk chová zodpovědně, co? Když se holka neosvědčí, pošle ji jednoduše o dům dál.

Taky vím o ženách, které se vdaly, sedly do zlaté klece, pilovaly spokojeně nehty a když po čase viděly, že by mohly mít zlato i bez drátů a že by si jejich pilník už nikdo nepůjčoval, začaly lomcovat zámkem, že chtějí ven, ale ty drahé blýskavé pruty, že by si určitě vzaly sebou.

Ale občas vidím i věci, které neviklají, ale naopak dávají naději, že svět je v pořádku.

Jeden moudrý muž, když se potkáme, mi vždy políbí ruku a přinese kytku. Jen tak.

Můj táta mě nikdy nenechá samotnou nabrat benzín, když se mnou jede mým autem.

Ten pán, co jsme ho v létě potkaly s dcerou v Jizerkách, nám dal kus své mapy, protože jsme zabloudily. A ještě s námi radostně pokecal, protože viděl, do jaké hysterie v temném lese upadám (byl to lékař, na zadní straně okopírované mapy, byly jakési zápisky z motolské nemocnice).

Jiný lékař, dětský, můj známý, mě dokáže v pravou chvíli, která se nezdá být úplně dobrá, pohladit po hlavě a říct, vydrž, JE TO dobrý. Podobně jako jiným maminkám a vůbec nemusí být jeho známé.

Bezdomovec, kterému jsem dávala před obchodem drobné, mi věnoval dvě hráškové konzervy. „Nate, berte, děkuju,“ měl velmi teplou ruku, když mi je nenápadně předával.

Protože svět je v pořádku. Přesně v takovém, v jakém má právě být.