FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Jak jsem psala s panem doktorem
Loni v květnu jsem poprosila lékaře Jana Hnízdila, jestli by nebyl kmotrem mé knihy fejetonů My dokonalé. Neodmítl, přestože jsem v to příliš nedoufala, a byla legrace. Jsem za to moc vděčná. A ještě víc za to, že mi za několik měsíců zavolal, jestli bych s ním nechtěla spolupracovat na jeho nové knížce Příběhy obyčejného uzdravení.
Je o lidech, kteří se „obyčejně“ uzdravili a někdy i z nemocí, co vypadaly hrůzostrašně. Najdete v ní i osm rozhovorů, mimo jiné s psychiatrem Radkinem Honzákem, biologem Stanislavem Komárkem nebo spisovatelem Michalem Vieweghem.
A protože stejně nejradši píšu fejetony, jeden jsem „vnutila“ i do knížky. Je o radosti, že jsem mohla být při tom. A taky o tom, jak jsem léčila plyšáky, až bylo málem po nich, jak léčili a nevyléčili mě. I o cestách, po kterých chodíme mnohem dřív, než si myslíme, že jsme je vůbec našli. Tady je... A celá knížka bude v knihkupectvích na konci září.
Jak jsem potkala Honzu
Už je to hodně dávno. Víc než čtyřicet let. Ne, nebyl můj pionýrský vedoucí. Vůbec jsme se neznali. Poprvé jsme se viděli před pěti lety. Sedli jsme si na schody v jednom pražském parku a dě- lali náš první rozhovor. Tam pod velkými stromy, s tlupou vřískajících dětí na houpačkách opodál, mě napadlo, že jsem si pro Honzu konečně došla. Musela jsem se hodně učit, prožít pár průšvihů, stát se novinářkou, abych mu jednoho dne mohla zavolat a požádat zdvořile, jestli by u nás v časopise nepromluvil. Na rozdíl od Honzy totiž vůbec nejsem nevěřící skeptik (hele, ten balvan ti dost závidím) a mám za to, že na některé cesty nastupujeme celé věky před tím, než se nám zdá, že po nich konečně jdeme.
Byla jsem jako dítě hodně nemocná. Co bych taky čekala, holka z Litvínova, kde padal žlutý sníh a mlha byla i v srpnu. Obdivovala jsem doktory, stejně jako jsem se jich šíleně bála. Pořád do mě něco píchali, něco mi brali, zapisovali do karet, důležitě odtrhávali recepty, razítkovali, prohmatávali. To samé jsem dělala svým plyšákům. Skleněnou injekcí jsem do nich vpravila tolik vody, až mi nahnili... Léčila jsem a byla jsem léčena. Ne vždy to fungovalo. Plyšáky maminka vyprala, vysušila a já jim zase mohla vypisovat zdravotní karty (pod přísným zákazem cokoli do nich píchat), se mnou se po ordinacích cestovalo pořád. Záněty středního ucha, angíny, virózy, alergie. Když trochu polevili, to už jsem byla krátce dospělá, zrudlo mi oko. A příšerně bolelo. Bodali mě do spodního víčka jehlou (aúúúú sadisti!!), kapali roztok, po kte- rém jsem viděla jako přes igelit, předepisovali kortikoidy, vzdychali a kroutili hlavami.
„Ách jo, zánět duhovky, no jo no. To je problém.“
„A z čeho to tedy je?“
„No jo no. Uvidíme. Ale možná na to nikdy nepřijdeme.“ „A dá se to vyléčit?“
„Vyléčit, vyléčit... Spíš zahnat.“
Jedno vyšetření, druhé vyšetření, další a další. „Tak od tohohle to není, od toho taky ne. Tak to asi uzavřeme. Že nevíme. Prostě od něčeho.“
A tak mi dlouhá léta červenalo a bolavělo oko. Když jsem se rozčílila, když jsem byla smutná, nešťastná, když jsem se něčeho bála, když mi nebylo dobře. Jenže pořád mi to úplně nedocházelo.
Stejně jako proč mě docela často škrábe na mandlích, bolí od pětadvaceti záda nebo občas cítím srdce až krku.
A pak jely věci samospádem. Jeden horký den se mi udělalo zle. Tak zle, že jsem si zavolala sanitku a rozloučila se v duchu se všemi okolo. Odpusťte, že jsem se tolik naotravovala, lkala jsem si pro sebe a sebelítost povýšila na nejdůležitější emoci. Možná jsem žila blbě, odpusťte. Ne, nebylo to k pláči, spíš k smíchu. Nic mi nebylo. Jen jsem... opravdu žila blbě. Naznačili mně to v nemocnici, kam mě odvezli. A Honza o několik let později (jo, trvalo to ještě několik let) dovysvětlil. „To si jenom před něčím zavírala oči (zánět duhovky), měla jsi hodně naloženo (bolavá záda), na někoho si byla fakt alergická (alergie), chtěla jsi něco říct, ale nesebralas odvahu (škrábání v krku), už si to nemohla vydržet (kolaps).“
Když mi za dalších mnoho měsíců napsal, jestli bych se nechtěla podílet na jeho knížce, tleskala jsem rukama jako malá holka a skákala po kuchyni téměř smyslů zbavená. Dcera na mě koukala a ťukala si na čelo. „Dostala si Pulitzera nebo si konečně v sekáči ulovila šaty Donny Karan za dvacku?“
Smála jsem se a poplácala ji po tvářičkách.
„Budu spolupracovat s panem doktorem, drahá.“
„Aha, takže práce. Nechápu,“ odkráčela znechucená silou své puberty nad blbnoucí matkou.
Nenapíšu teď, hurá, už nikdy mi nezrudlo oko (vlastně nezrudlo, ale jsem pověrčivá, vím, že kdykoli může), neškrábe mě v krku (jasně, že jo, když nastydnu na horách nebo koušu a polykám nanuky v létě) atd. Jako každý se svým nemocem občas nevyhýbám a ani ony mně. Jen jsem odkryla směr, který není slepý. Jako v dětské hře, pomozte najít medvídkovi cestu k soudku s medem. Vím, že jsem na začátku. Po první objevené trase poklad na konci neuvidíte. Cesty se větví, je jich hodně, některé nevedou nikam, na konci jiných jsou směrovky, jdete dobře. Cedule, co posune a odrazí na vyšší úroveň.
Proto tvrdím, že jsem Honzu potkala už dávno. V bludišti, kde chodíme po cestách, které se můžou protnout. Věřím, že s ním jsem na té správné.
