FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Den, kdy mi padaly punčochy

Byl to den, kdy se z obálky magazínu MF Dnes smála Anna K. bez vlasů. A má šéfová řekla: „To je ale průser." Byl to den, kdy jsem si vzpomněla, jak jsem chodila okolo dveří motolské dětské onkologie. Má dcera ležela o pár pater výš na ušním nosním krčním. A já si běhala do přízemí pro kafe. Zatínala jsem oční víčka jako naštvaný chlap pěsti, když byly dveře pootevřené. Zbabělec, který nechce vidět umírání s tou nejhroznější tváří.

Byl to den, kdy jsem své šéfové nad otevřeným magazínem vyprávěla o svém krásném tmavovlasém kolegovi. Říkali jsme mu kouzelník, protože nosil barevné košile. Když mu bylo třicet, složili jsme se v redakci a koupili mu králíka. Kouzelníkovi. Vláčely jsme ho s kamarádkou ze zverimexu, dost se mlel. Prodavačka se dušovala, že fakt nevyroste, že je to králík zakrslý. Lhářka, takoví králíci nejsou. Narostl přesně do rozměrů pekáče. Nevím, jak to s ním dopadlo. Protože toho sexy chlapa začala bolet hlava. A pak najednou nebyl. A v den, kdy najednou nebyl, mi můj tehdejší šéf na jednu úpěnlivou SMS „kdy už teda konečně vyřešíme to hlavní téma do přílohy" odpověděl: „Dnes ne, prosím, dnes ne. On umřel a já nemůžu vůbec nic..."

Byl to den, kdy mi v hlavě dokola naskakovala otázka, proč Anna K. a ti všichni ostatní, pro které není místo na obálkách? Proč kouzelník? A proč, proboha, ty děti? Proč ony? Proč?

Byl to den, kdy jsem měla jít večer na jeden vánoční mejdan a hrozně mi záleželo na tom, abych vypadala k světu...
Pod sukni těsně ke kolenům jsem si vzala punčochy. Takové ty nahoře s krajkou, co se přicucnou na nohu a samy drží. Jenže mně nedržely. Než jsem došla do restaurace na kafe s člověkem, se kterým jsem si měla povídat o rakovině prsu, o čem jiném v ten den, jedna punčocha sjela na koleno. Zastavila se těsně nad botou. Přenádherná scenérie. Moje noha ve vysoké kozačce, skorominisukně a v mezeře otlemená krajka. Do háje... snažila jsem se na ulici posunout umělou hmotu na místo, kam patří, tedy tak deset patnáct centimetrů pod svůj zadek. Dělala jsem to strašně nenápadně. I stavařům, co osm set metrů ode mě kopali tunel Blanka, bylo jasné, že se snažím vysoukat punčochu na stehno.
V redakci jsem je ze sebe vztekle stáhla. To jméno, co za nimi letělo, nechtějte slyšet. A nasadila druhé, záložní. Než jsem došla přes chodbu do místnosti, kde sedí grafici, byly krajky na kolenou obě.

Do pr.... Natáhla jsem znovu ty první – přece jen padala jen jedna – a šla na mejdan. Krajka byla dole sto metrů od redakce.

Jako dítě, co si myslí, že není vidět, když strčí hlavu pod peřinu, jsem se otočila čelem k jednomu bubenečskému činžáku, vyhrnula sukni a natahovala. Kdyby neměli stavaři padla, koukali by na stejné představení. Takhle jsem hrála jen pro davy, co se vracely od metra domů z práce.
Zazvonil telefon. Má maminka. „Co je? Jsi nějaká nervózní."
„Do háje, mami, padaj mi punčochy. Připadám si jako idiot. A to jsem měla být dneska za vílu."
„Nemáš spínací špendlík? Že by sis je chytla za kalhotky."
„Dobrá rada, mami."
Hrozně se smála „No jo, máš pravdu, nedělej to. Měla bys na kolenou nejspíš i ty kalhotky."
A pak jsme se smály obě. Strašně. Tak strašně, že mi ujela tramvaj a já přišla pozdě. I když v ten den jsem opravdu chtěla přijít včas.

Přišla jsem pozdě s jednou punčochou narvanou do kozaček. Už jsem neměla sílu ji pořád po cestě soukat nahoru.

Byl to ten den, kdy Anna K. v rozhovoru v onom magazínu řekla: „Malichernostmi se už nikdy nehodlám v životě zabývat. Jednoduše prostě proto, že v životě není na blbosti čas."