FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Bléé dny
Jsou dny, kdy si připadám bléé. Kdyby se Glum procházel po červeném koberci, vypadal by patřičněji než já. Jako zrovna onehdy.
Probudím se s vaky pod očima, že bych se mi do nich vešla peněženka, mobil i svačina, kdybych si nějakou chystala.
Na bradě mám červený pupínek (je mi čtyřicet sedm!) a na ruce bílý flek. Asi té fialové jizvě kousek nad ním bylo smutno, tak si vyžádala parťáka. Zvažuju celoživotní předplatné na Colours od Ostrava.
Na hlavě se vlní šedivý vlas, který nejde vyškubnout a odolává barvě. Možná bych ho mohla prodat výzkumnému ústavu vlasů. Nebo nano vláken. I ty zbylé, co se na ně barva chytá, nějak divně trčí. Crilan roubovaný chemlonem? A proč se mi ofina dělí na dvě části? Vypadá, že mám na čele záclonky, kterými zatahovaly východoněmečtí turisti okýnka svých karavanů.
Ulomily se mi tři nehty. Každý je jinak dlouhý. Vlastně z mých deseti nehtů nejsou ani dva stejně dlouhé. Už se nikdy nebudu posmívat lidem, co sedí v nákupních centrech s rukou napřaženou k exotické osobě v roušce.
Když hnusná, tak s plnou parádou. Všechno podtrhne oblečení. Outfit se dnes říká.
ČTĚTE TAKÉ: FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Den, kdy mi padaly punčochy
Oblékám manšestráky, kterým odstávají kapsy a mám v nich zadek jako vrata. Není v nich nic pružného, takže když si sednu v tramvaji, zaškrtí mě, podkolenními jamkami přestává proudit krev, možná až vstanu, nechám lýtka pod sedačkou. To že se mi blbě půjde, není nic proti tomu, že všichni v tramvaji uvidí, že na torzech noh jsou vytlačené proužky původem anglické látky.
Je zima, halím se do huňatého svetru, který s manšestráky vůbec neladí. Jaký detail. Když na něj hodím semišový vypasovaný kabát, zjistím, že nemůžu hýbat rukama, možná nechám v tramvaji i předloktí. Že nejde přes svetr zapnout neřeším. Vidím svou siluetu ve výloze. Co mi jen připomíná? Golema z Císařova pekaře filmu? Toma Hankse v Apollu 13? Člověka, co se snaží vynést z obchodu pod kabátem nezaplacené mražené kuře?
Prší a nemám deštník. Hodím si okolo krku šálu, která neladí s manšestráky, svetrem ani kabátem. Voda mi dál padá na hlavu. Stydím se ji přehodit přes vlasy. Nedochází mi, že ideální by bylo zamotat se do ní celá a předstírat, že jsem výstřední performer.
Asi trochu přeháním... to vše na sobě nosím (včetně své hlavy, lýtek aspol.) docela dlouho a obvykle vůbec neřeším, jestli je to bléé.
Jenže teď je bléé den. Je ale dobré vědět, že vnější bléé je pouhým důsledkem vnitřního bléé. To totiž umí ekamotérský kousek, zákeřně ze zálohy útočí a leze ven. To se pak člověk všelijak hrbí, ksichtí, pořád si někde něco popotahuje, uhlazuje a utírá. Navíc se utrhuje a vzdychá. Áchblééjó.
Do chvíle, než zjistí, že kvůli všemu tomu bléé „trápení“ zapomněl na třídní schůzku dětí, popřát babičce k svátku nebo poděkovat tchyni, že mu pohlídala kocoura.
Zkrátka, když se stane něco (a děkujme, pokud jsou to jen věci, které se dají napravit), co naše vnitřní i vnější bléé postaví do role propadlé jízdenky z minulého týdne.
A když se nic takového nestane? Tak se stačí jen dobře vyspat. A probudit se do achtojekrása dne.
Redaktorka Klára Mandausová bude na veletrhu Svět knihy (koná se od 12. do 15. 5. na pražském Výstavišti v Holešovicích) křtít svoji knihu fejetonů My dokonalé. Jsou posbírané za několik let z časopisů a blogu a doplněné o několik fungl nových. Když budete mít chuť stavit se a s Klárou si popovídat, najdete ji na Výstavišti v sobotu 14. května od 11 hodin. Jako hosty si pozvala Mirku Zlatníkovou, scenáristku a zakladatelku Marianne, lékaře Jana Hnízdila a herce Jakuba Koháka.
