FEJETON KLÁRY MANDAUSOVÉ: Blatníky
Můj vztah k procedurám, jako je kadeření a malování, je poznamenán dvěma otřesnými životními zážitky.
Můj vztah k procedurám, jako je kadeření a malování, je poznamenán dvěma otřesnými životními zážitky.
Zhruba v deseti jsem zjistila, že existují krásné a méně krásné ženy. Vyrvala jsem stránku s jednou z kategorie krásná z Burdy, kdysi jediného cool časopisu na socialistickém černém trhu, stoupla jsem si k zrcadlu, přiložila papír k obličeji a zjistila, že mezi tvářemi existuje rozdíl hloubky Mariánského příkopu.
V čem to bude, v čem to bude? Otázka zůstala několik let nezodpovězená. Až jednou přistál v mém pubertálním pokojíčku poklad. Šperhák otevírající klučičí srdce – myslela jsem si. Souprava malovátek, všechny barvy světa v ní byly. Bingo, už vím, proč ta paní z obrázku byla tolik jiná. Byla namalovaná!
Mou ruku v té chvíli vedl sám mistr Leonardo. Dostatečně počmáraná jsem vytáhla pomačkanou fotku z Burdy a s přezíravostí se uchechtla, pchá, jdi se vycpat, nádhero. A pyšně vykročila do města. Leckdo se otočil, páv se proti mně nesl jako utíkavá koroptev.
„Ježíši Kriste, Ježíši Kriste,“ přerušil misi krásy můj otec, ateista, který se vracel z práce. „A domů!“
Před tím, než mi podržel hlavu v umyvadle, cloumal mi s ní před zrcadlem. Pohled na vlastní výtvarno, už rozteklé a umolousané, mě zviklal. Možná jsem to krapet přehnala. Klaun ve srovnání se mnou vypadal jako decentně nalíčená Magda Vašáryová, když šéfovala ve Vídni diplomatům.
A protože jdu životem ode zdi ke zdi, přelomila jsem soupravu s malovátky vejpůl a vyhodila i jelení lůj.
Tak aspoň vlasy, vlasy bych mohla mít jako víla. Poprosila jsem spolužačku, aby mě objednala do vyhlášeného kadeřnictví. Sama coby okresně známá zpěvačka chodila k panu mistrovi, na mně se přišla vyřádit učnice nultého ročníku.
Hlavně ne blatníky, zdvihla jsem prst. To byl tehdy účes mladých, starých i mladých starých. Vlasy kolem tváře sestříhané a záhadně vyfoukané, takže člověk tro-chu připomínal oloupanou kukuřici.
„Prosím mikádo,“ zavelela jsem. Všechny krásné ženy z Burdy měly mikádo.
Odešla jsem s třemi druhy pleše na temeni, které mi vyhlodala trvalá. A s blatníky jako od avie.
Na dlouhá předlouhá léta jsem na mazadla i salony zanevřela. Sem tam jsem se pokoušela té nenávisti zbavit a koupila si make-up, řasenku, rtěnku a barvu na vlasy.
Po make-upu jsem vypadala jako mim, navíc flekatý, rtěnka dokonale zvýraznila žlutý nádech zubní skloviny, řasenka mě pokryla černými žmolky, takže se lidi kolem mě spontánně chytali za knoflíky, a barva vlasů se nikdy nepodobala té na krabičce.
S přibývajícími léty záchvaty odporu i úporného snažení slábly. A jak to tak bývá, když přestanete tlačit na pilu, začnou se dít věci.
Dostala jsem k Vánocům příšerně drahou řasenku, co nežmolí. Koupila jsem si rtěnku typu „sežrala mladý“, je fakt sexy, a našla jsem kadeřnici, která vlasy neškube, ale stříhá.
Už netrhám stránky z časopisů. Předplatila jsem si jeden o záhadách a mystériích. S tvářemi v něm focených příšer se můžu směle porovnávat i nenalíčená.
Klára Mandausová je nejen redaktorka Marianne, ale také autorka již druhé knihy – po oblíbené Slunečnici, která vyšla před dvěma lety, napsala knihu My dokonalé (Mladá Fronta, 249 Kč), kde najdete fejetony o ženách, mužích, dětech, zvířatech, bytech, igelitových taškách, kabelkách, třídních srazech a schůzkách a všem, nad čím se někdy smějeme až brečíme a naopak.
