CHCI SPÁT! (Zn.: Sama)
Nemůžu spát. Nemůžu spát, protože můj muž může spát. Je pozoruhodné, jak muži dokážou usnout v okamžiku. Alespoň ten můj je schopen upadnout do tvrdého spánku spravedlivých dokonce i během důležité debaty (rozuměj, pro mě důležité debaty…).
Scénář je téměř vždy dost podobný. Jdeme spát spolu. Unaveni jsme oba, takže zhasínáme. Můj muž je tuhý do třiceti sekund. Pro mě je těch třicet sekund absolutně klíčových. Pokud totiž neusnu taky (mission impossible), mám do dalších třiceti sekund k usínání zvukový doprovod, což nebývá vždy k procesu usnutí žádoucí.
Ze začátku jsem shovívavá a věřím, že to přejde. Jemně jej šťouchám, on se otočí na bok a spí dál. Mám dalších třicet sekund k dobru. Pokud to nezvládám, jsem svědkem symfonie motorové pily na pokračování. Nadále věřím, že usnu, že jsem silný jedinec. Opakuji šťouchnutí. Muž zahučí něco do polštáře, ale výrazně neprotestuje, překulí se a SPÍ. Do třiceti sekund mám vedle sebe traktor ve fázi túrování motoru.
Uchyluji se k nejhoršímu a MLASKÁM, což mi evokuje vzpomínky na neutěšené noci s babičkou, která nás navštěvovala každé prázdniny nebo Vánoce, a se ségrou jsme pak tahaly sirky, kdo s ní bude muset spát v jednom pokoji. To se pak celou noc místo spaní mlaská až do zblbnutí. Známou se pak stala babiččina věta, že to byla ona, co celou noc nespala…
Protože už mám v hlavě v živých barvách příhodu s babičkou, znamená to, že můj ještě před cca dvěma minutami unavený mozek začal znovu fungovat. Jeho činnost neustává, poněvadž začínám v hlavě přemítat nápady, co je nejlepší a nejzaručenější recept na usnutí. Ovečky nebrat, od dětství vím, že nefungují. Začínám od přemítání o teplém mléce s medem, volně přecházím přes představy různých druhů piva až ke čtyřicetileté, dvojité whisky s ledem a končím u věhlasné scény z války Roseových – vražení prstů do nosních dírek chrnícího chotě…
Napadá mě kdysi hojně užívaný rohypnol – kde je mu vlastně dneska konec, vyrábí se ještě? Pak myslím na tabletky extáze, třeba by to bylo taky řešení – nespat vůbec! Můj mozek jede na plné obrátky. Mísí se ve mně zlost, vztek, lítost nad sebou samou, představa batohů pod očima už zítra, panebože, ne zítra, už je dnes, je po půlnoci!!!
Zmocňuje se mě panika. Jak budu fungovat? Co mě vlastně ve dne čeká? Pokud jdu do práce, jsem ve stresu. Budu totiž úplně nemožná. Já když nespím, nepřejte si mě potkat! Pokud do práce nejdu, a tudíž mám volno, jsem v ještě větším stresu, protože si den nebudu moci náležitě užít bez únavy.
Ve tři ráno si v hlavě tvořím lístek na nákup. Chleba, mlíko, máslo, moučkový cukr, toaletní papír, a hlavně nesmím zapomenout na tabletky do myčky, dneska, pardon, včera jsem tam dala poslední… Stavím se taky v lékárně a zeptám se na rohypnol. Moje mysl je tak zaneprázdněna, že jsem si málem nevšimla, že můj muž sedí na posteli. Chvíli na mě tupě zírá a pak se ptá: „Co nespíš?“ Budí se ve mně instinkt Viktora Čističe… Muž si lehne a já mám před sebou dalších stresuplných třicet sekund…
Z toho mi vyplývá jediné… Kdyby ženy nemusely spát s muži v jednom pokoji a na jednom loži, bylo by na světě méně nedorozumění, stresových situací a možná by to mohlo mít významný vliv i na vznik a průběh PMS. To by se pak odrazilo v rozvodové statistice a já bych díky tomuto objevu vydělala majlant a mohla si pořídit dům se svou vlastní ložnicí!
