Každý, kdo byl někdy v Jordánsku, tvrdí, že jedna návštěva nestačí. Tak jsem si řekla, že je načase zjistit proč. Ostatně tuhle zemi jsem měla na seznamu svých vysněných destinací už dlouho.
Jordánsko, to jsou památky tak staré, že si to ani nedovedete představit. Poušť tak rozlehlá, že se v ní ztratíte, a jídlo tak skvělé, že se vrátíte domů o tři kila těžší. Jordánsko je zkrátka země, která vás ohromí. Ale vezměme to pěkně od začátku...Do Jordánska (plným názvem Jordánské hášimovské království) jsem přijela na konci května se skupinkou českých novinářů na pozvání Jordánské centrály cestovního ruchu. Jordánsko se totiž – podobně jako jiné země – snaží opět přilákat turisty. Na letišti nás přivítal sympatický průvodce Fadi Alsoud, který nám dělal společnost celý týden. A to se ukázalo jako úžasná výhoda. Není nad to mít k dispozici někoho, kdo se opravdu vyzná a zasvětí vás i do věcí, které se jako běžní turisté nemáte šanci dozvědět.
„Yalla, Yalla!“ volá na naši skupinku Fadi a klestí nám cestu mezi auty, která se nepřetržitě sunou po rozpáleném asfaltu. Yalla, yalla (čtěte jala, jala) uslyšíme ještě mnohokrát – znamená to „jdeme, jdeme“ a je to jedno z mála slovíček, která si hned zapamatujeme. Je ráno, den první. Procházíme pulzujícím centrem čtyřmilionového hlavního města Ammánu a nestíháme vstřebávat všechny vjemy: nemají tu přechody pro chodce, ale zdá se, že to nikomu nevadí. Když vstoupíme do vozovky, řidiči nás prostě pustí. Anebo taky ne. Na zápach aut bez katalyzátorů si časem zvykáme a kuřáci jásají, že v restauracích se smí kouřit.
Zkrátka je to trochu jako cesta strojem času do minulosti. Ostatně tady všude se staré potkává s novým. Moderní čtvrť plná velkolepých domů se zahradami je hned vedle památky staré několik tisíc let. Ne, opravdu nepřeháním. První osídlení bylo na území dnešního Ammánu 7000 (!) let před naším letopočtem. Vedle sebe tu stojí muslimské, byzantské a římské památky, protože kdysi tu žili Řekové, Římané, Egypťané, Židé i Peršané. Čtyři sta let bylo Jordánsko pod nadvládou Osmanské říše, po 1. světové válce bylo britskou kolonií, v roce 1946 vyhlásilo nezávislost a nyní je královstvím, jemuž vládne král Abdalláh II. Vliv Britů je ale stále patrný, anglicky se tu domluvíte skoro všude. Navíc jedna ze čtyř žen bývalého krále a matka toho současného byla britského původu.
Stoupáme na nejvyšší vrch nad Ammánem, kde se nám skýtá nejkrásnější výhled na město. Jsou zde také pozůstatky ammánské citadely. Obdivujeme tu palác Ummajovců (1. polovina 8. století), kostel z období Byzantské říše (550 n. l.) i dva zachovalé sloupy z Herkulova chrámu (kolem roku 160 n. l.). Kam se podíváme, všude jsou samé ruiny, což samozřejmě nemyslím nijak pejorativně. A je tu vedro jako ve finské sauně. Jsme v subtropickém pásmu, tak se není čemu divit. Naštěstí vlhkost je minimální. Zjišťujeme, že pokrývka hlavy, opalovací krém a voda jsou naprostou nutností, a závidíme místním jejich hábity, které nepropouštějí na kůži sluneční paprsky.
Loučíme se s citadelou a pokračujeme na úpatí kopce Džabal al Džoufá, kde se rozkládá působivý římský amfiteátr (2. století n. l.), jenž sloužil jako divadlo a má fantastickou akustiku, což jsme samozřejmě hned vyzkoušeli na vlastní hlasy, když jsme tam s kolegy novináři prozpěvovali české písně. Divím se, že nás hned neangažovali – areál dodnes slouží pro účely různých koncertů, představení a oslav.
Miluju památky, ale ještě víc mě baví takové to zevlování, kdy jen tak bloumáte a nasáváte místní atmosféru. Pokud to máte stejně, zajděte na trhy. Tady uvidíte v koncentrované podobě běžný život a seženete všechno od jídla a koření přes oblečení a boty až po šperky. Největší je Zlatý trh (Gold Souk). Smlouvejte, ale s mírou. Říká se, že největší slevy dostanete hned po ránu, prý to obchodníkům přináší štěstí pro další byznys. Nemohu potvrdit, ale zkusit to můžete.
Náš první den v Ammánu jsme zakončili procházkou čtvrtí Jabal. Vyfotili jsme si insta-friendly Duhovou ulici (Rainbow Street) a povečeřeli v restauraci Sufra, kterou tímto pasuji na gurmetský ráj. A propos jídlo – to tady uspokojí úplně každého, ať jste masožravci, vegetariáni či vegani. Chcete-li jíst jako místní, dejte si mezze – malé porce různých jídel, která se sdílejí mezi spolustolovníky. Na tabuli obvykle nechybí falafel, kebab, hummus, chlebové placky, rýže, fazole a zelenina. Teprve poté se podává maso, hlavně jehněčí a kuřecí. Rozhodně si nechte místo na sladkou tečku a zkuste kunefe, tradiční dezert, který skvěle chutná s černým nebo mátovým čajem či s tureckou kávou. Tu si tady vylepšují kardamomem nebo skořicí.
Během následujících dní prcháme z rozpáleného z města. Osmačtyřicet kilometrů od Ammánu navštěvujeme hrad Adžlún (angl. Ajloun), který byl postaven ve 12. století a sloužil jako obrana proti křižákům. Oceňujeme čerstvý vzduch a chládek v přítmí tlustých hradních stěn a kocháme se přírodou a dechberoucím výhledem. Náš průvodce Fadi ale tvrdí, že to je teprve začátek, že každý den budeme zažívat ještě úžasnější věci než den předchozí. Nechce se nám tomu věřit, ale časem se ukazuje, že má pravdu. Hned další den jedeme na Mount Nebó neboli Mojžíšovu horu. Je třicet kilometrů jihozápadně od Ammánu a je to místo s energií, která se těžko popisuje slovy. Stojíme na hoře a s úžasem hledíme dolů na údolí Jordánu, vidíme i Mrtvé moře a v dálce tušíme obrysy Jeruzaléma. Právě sem dovedl podle Bible Mojžíš vyvolený národ Izraelitů poté, co s ním putoval čtyřicet let pouští Arabského poloostrova. A právě tady, na hranici země zaslíbené Kanaan, mu Bůh řekl: „Toto je země, o které jsem přísahal Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi slovy: Dám ji tvému potomstvu. Dal jsem ti ji spatřit na vlastní oči, ale nepřejdeš tam.“ Boží slova se vyplnila, neboť na hoře Nebó Mojžíš skonal, aniž by do země zaslíbené vstoupil. Ačkoli nejsem věřící, z tohoto mě bolí u srdce...
Opouštíme biblickou horu a jedeme do Madaby, rodného města našeho Fadiho. Zde si dovolím malou odbočku – Fadi vystudoval vysokou školu se zaměřením na cestovní ruch, kde se seznámil se svou manželkou, která je v sedmém měsíci těhotenství. Ukazuje mi její fotografii, je to nádherná žena s alabastrovou pletí a uhrančivýma očima. Když ho pobídnu, aby se s ní pochlubil i ostatním, vyděsí se a řekne, že jiným mužům svou ženu rozhodně ukazovat nesmí. Zaskočí mě to, a tak se ho ptám na vztah mužů a žen obecně. Tvrdí, že ženy v Jordánsku mají stejná práva jako muži. Studují, řídí auta, pracují (asi 80 % z nich). Mají placenou mateřskou dovolenou, pak využívají jesle a školky. Mnohé ale raději zůstávají doma a starají se o rodinu, což má v plánu i Fadiho manželka, takže se chlapec bude mít co otáčet.
Ale zpátky k poznávání. Čeká nás další perla – Petra. Skalní město vytesané do pískovce, zapsané na seznamu památek UNESCO a jeden ze sedmi divů světa – mezi ty novodobé byla památka zařazena 7. 7. 2007. Petru můžete projít pěšky nebo využít jako taxi elektrovozík, velblouda, koníka či oslíka. My jsme to raději vzali po svých.
Petra byla založena ve 3. století př. n. l. Původně zde žili Nabatejci a Petra byla hlavním městem jejich království. Po dobu několika staletí vzkvétala díky čilému obchodnímu ruchu. Dnes zde zažijete čilý turistický ruch. Návštěvníci se mísí s beduíny, kteří nabízejí suvenýry, ale i doprovod na nejfotogeničtější místa. Pokud jejich nabídky využijete, připravte si spropitné alespoň 5 dinárů (asi 150 Kč). V Jordánsku je vůbec zvykem dávat spropitné. Většina lidí pracujících ve službách má totiž dost nízký plat, v přepočtu zhruba 16 000 Kč, a spropitné činí podstatnou část jejich příjmu. Beduíni jsou však hrdí, nežebrají. Nikdy by si nevzali peníze, aniž by vám poskytli nějakou službu. Takže vám nabízejí kdeco. Naštěstí nejsou příliš otravní, když nic nechcete, odpovězte: No, thank you, maybe later (Ne, děkuji, možná později) a oni se usmějí a řeknou Welcome in Jordan (Vítejte v Jordánsku).
Kéž bychom měli víc času! Ideální by bylo vyhradit si na Petru celý den a zažít její krásu při svítání i za západu slunce. My jsme měli jen čtyři hodiny…
Vyrážíme směr Wadi Rum. Tahle poušť vytvořila kulisy k mnoha filmům, jako jsou Lawrence z Arábie, John Wick, Prometheus, Transformers, Hvězdné války nebo Duna, a je opravdu překrásná. Zažili jsme tady jízdu na korbě džípu, západ slunce v dunách, východ slunce na hřbetu velblouda a beduínskou hostinu s tradičním jídlem zaarb, což je marinované maso se zeleninou upečené v jámě s horkými uhlíky. Jen neradi se s pouští loučíme.
Jenže není čas ztrácet čas. Ještě nás čeká plavba na jachtě, šnorchlování v Rudém moři a koupačka v Mrtvém moři. K tomu Mrtvému moři jen drobná poznámka – asi to víte, ale možná je dobré to připomenout. Je opravdu hodně slané, takže si dejte pozor, aby se vám voda nedostala do očí, bolí to pekelně. Voda vás bude hezky nadnášet, což je velice příjemné, ale může to být i zrádné, protože když si lehnete na hladinu, vyhodí vám to nohy nahoru a hrozí potopení hlavy. Takže opatrně.
Mohla bych se tu o Jordánsku rozepsat na dalších odstavcích, ale na to nemáme prostor. Každopádně platí, že dojem z turistické destinace dělají nejen památky a krásná místa, ale hlavně lidé. Jordánci jsou milí a přátelští. Respektují jiné národy a kultury a jsou šťastní, že žijí v klidné zemi. Míru si váží o to víc, že jsou obklopeni turbulentními zeměmi – na severu sousedí se Sýrií, na severovýchodě s Irákem, na jihu se Saúdskou Arábií a na západě s Palestinou s Izraelem.
K turistům se chovají s respektem. Jordánsko totiž není nijak bohatá země, netěží plyn ani ropu, žije hlavně z turistického průmyslu. Jsou potěšeni, když se naučíte pár slovíček a použijete je v konverzaci. Náš kolega novinář z Českého rozhlasu to dotáhl tak daleko, že si dokonce koupil jejich tradiční oděv galabíju (bílou košili sahající až k patám) a díky tomu vzbuzoval sympatie místních. Jen nám vrtalo hlavou, zda v ní Jordánci chodí taky naostro jako Pavel… Nechodí. Cesta do Jordánska byla inspirativní v mnoha ohledech. Vyčistila jsem si hlavu a načerpala spoustu zážitků, ze kterých budu žít ještě dlouho a které do smrti nezapomenu. Závěr je jasný. Jednou se tam určitě vrátím.
Kdy jet? Ideální měsíce jsou duben–květen a říjen–listopad
Co s sebou? Krém s SPF 50+, klobouk se širokou krempou nebo kšiltovku, vodu stále u sebe.
Co nechat doma? Alkohol, drogy, zbraně včetně nožů. V hotelech i ve vstupech k památkám jsou bezpečnostní rámy a podezřelé věci vám zabaví. Alkohol si můžete dát v hotelech a restauracích. Koupit ho můžete ve speciálních Liquer stores.
Co na sebe? Turistky se nemusejí nijak omezovat s výjimkou památek s náboženským charakterem, tam se doporučuje mít zahalené nohy a ramena. Jordánky chodí zejména v tradičních hábitech se zakrytými vlasy, ale mladší ročníky uvidíte i v dlouhých šatech nebo džínách. Při cestě do hor je potřeba mít odpovídající vybavení, především kvalitní boty, teplé oblečení (často tu hodně fouká), dostatek vody a potravin.
Čím platit? Jordánský dinár (JOD) je asi 30 Kč. Na mnoha místech se dá platit platební kartou, případně americkými dolary.
Co si přivézt? Jordánskou (tureckou) kávu s kardamomem (miluju!), koření, sladkosti, produkty od Mrtvého moře.
autorský článek
