Byla jsem rok bez dětí

Před více než deseti lety se Aisha (tehdy se ještě jmenovala Blanka, jméno si změnila po rozvodu), zamilovala do perského ‚prince‘. Jenže ne každý princ je ten z pohádky. Společný život nebyl lehký, svět moderní české ženy a tradičního muslima z Íránu se totiž nepodařilo skloubit. Soužití začalo skřípat ještě před tím, než se narodily děti.

„Znali jsme se už před rokem 2000, ale tehdy jsme spolu jen kamarádili, láska přišla až později a po roce svatba. Tu jsme slavili hned třikrát, jednu dokonce v Íránu. Získala jsem tak automaticky k českému i íránské občanství. Rodina mého muže se ke mně chovala nádherně, měli mě rádi a chovali se ke mně jako k princezně. Dodnes na ně nedám dopustit i přes to všechno, co se mezi mnou a manželem stalo,“ vypráví.

Já se starám, ty poslouchej

Zamilovaný člověk má jednu podstatnou vadu: nevidí, neslyší, nevnímá. Ani manželovu majetnickou a prchlivou povahu. „Byl vychován a nastaven tak jako mnoho dalších z jeho země. Základní pravidlo našeho manželství znělo: postarám se o tebe, ale ty mě musíš na slovo poslouchat. Když došlo na hádky, sprostě mě urážel a neváhal do mě třeba strčit tak, že jsem upadla na gauč. Později se přidaly i facky. Snažila jsem se přizpůsobit, nechtěla jsem ho ztratit, milovala jsem ho,“ říká.

Zvrat přišel během mateřské. „Když se narodily děti, začala jsem se měnit, víc jsem si uvědomovala, kdo jsem a jakou mám cenu. Chtěla jsem jít svou cestou, ale manžela jsem z ní samozřejmě vyloučit nechtěla. Jenže on to nechápal. Chtěla jsem pracovat jako psychoterapeutka, on souhlasil, ale s tím, že si musím udělat vysokou školu. Jenže já měla jinou představu, a bylo zle. Hodně jsme se hádali. Nakonec jsem se rozhodla pro rozvod,“ uvádí Aisha. Tajně se připravovala na stěhování. Druhý den poté, co je soud rozvedl a svěřil děti do její péče, odešla i s dětmi ze společného bytu. Bývalý manžel si syna a dceru bral každý druhý víkend a na polovinu prázdnin.

„Po roce jsem se musela z finančních důvodů do bytu, který patřil nám oběma, vrátit. Zkoušeli jsme oživit i naše manželství, ale to se bohužel nepodařilo,“ vzpomíná.

Nejen to, po jedné hádce bývalý muž Aishu ztloukl. „Znovu jsem utekla, tentokrát na Moravu. Děti jsme si pak předávali v Olomouci na nádraží. Choval se ke mně hrubě i tam,“ popisuje.

Speciální komando nebo já

Pak přišly prázdniny, děti letěly s otcem do Íránu, prý na měsíc. Jenže se nevrátily. „Než odjely, říkal mi tehdy pětiletý syn, maminko, já už se nikdy nevrátím. Co to povídáš, uklidňovala jsem ho. Ale měla jsem divný pocit a tušení, že se něco děje, zesílilo, když přistáli v Íránu. Byli jsme domluvení, že zavolají, jestli je všechno v pořádku. Neozvali se, zjistila jsem to až od jeho rodiny. Když se měli vrátit, manžel mi jen zavolal, ať si trhnu nohou, že už nikdy nepřijedou,“ vypráví Aisha.

Byla v šoku. Cítila obrovskou bezmoc, zoufalství a pak i vztek. První místo, kam šla žádat o pomoc, byla policie. Chovali se k ní dobře, ale jediné, co se dozvěděla, že naše a íránské právo prakticky znemožňují cokoli smysluplného podniknout. Děti se ocitly na seznamu pohřešovaných osob, ale tím to skončilo. Kontaktovala sociálku i Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, ale všichni jí tvrdili to samé: že není možné dostat děti oficiální cestou zpět. Jsou se svým biologickým otcem a mají íránské občanství. Po půl roce je policie ze seznamu pohřešovaných vyškrtla, ale Aisha se nevzdávala. „Dokonce jsem uvažovala o tom, že si najmu člověka ze speciálního komanda, který mi děti unese zpátky. Anebo že si pro ně pojedu sama. Nakonec jsem od toho upustila. Mám totiž íránské občanství a v Íránu nejsme oficiálně rozvedení, takže hrozilo, že bychom se já ani děti nevrátily zpátky,“ vysvětluje.

Kvůli taktice se chovala k manželovi zase hezky

Nejhorší pro ni byly Vánoce. Byla na dně, dokonce uvažovala o sebevraždě. „Pomohl mi bratr, který řekl, ať to nevzdávám, že je vždycky naděje. A pak se věci opravdu začaly skládat dohromady. S dětmi jsem si telefonovala. Taky se jim stýskalo a myslím, že tlačily na otce, že se chtějí vrátit. Pak mi těžce onemocněla babička, kterou měl můj bývalý manžel vždycky moc rád, a já mu řekla, že by chtěla děti ještě vidět. K tomu se dostal do špatné finanční situace… Já se k němu v tu dobu chovala hezky. Byla to taktika, věděla jsem, co na něj platí,“ říká Aisha.

Nakonec se dohodli, že si děti předají v Amsterodamu u benzinové pumpy, letenky musela koupit sama. „U té pumpy jsme byli o pět hodin dřív. Byla jsem hrozně nervózní, těšila se na děti a bála se setkání s bývalým mužem,“ vzpomíná. Jenže on nakonec nepřijel, děti předávali Aishe jejich společní známí. „Nedokážu popsat ten pocit, když jsem je uviděla. Obě byly trochu zaražené, neviděli jsme se bezmála rok. Jsem šťastná, že jsme zase pohromadě,“ říká.

Její děti o kontakt s otcem nepřišly, telefonují si s ním. Chce, aby za ním přijely do Íránu příští rok, jenže Aisha kroutí nesouhlasně hlavou. „Můj bývalý muž žil tady. Může sem přijet. Ale už bych mu nevěřila. Zařídila bych to tak, aby se viděli v mé přítomnosti.“ A jestli se ještě někdy vdá? „Ano, vdát se chci, ale ne za cizince. Muslimové jsou prostě jiní.“