Bydlíme u stavby
Před mnoha lety jsem prožila nervové zhroucení a skončila v laskavé náruči psychiatrie. Můj psychoterapeut mi napsal báječná antidepresiva, po nichž mi můj totálně a nadobro zpackaný život přišel jako celkem zajímavá prča, a navíc jsem mu mohla celé hodiny popisovat všechny křivdy, ústrky a nepochopení, kterých se na mně bližní dopouštějí, aniž bych si připadala jako obtížná fňukna, protože koneckonců on je za poslouchání podobně upatlaných žalozpěvů placen.
Jak šel čas, můj gigantický žal se smrsknul do civilních rozměrů, přestala jsem zobat léky a rozloučila se s doktorem. Když jsem pak tuto svou zkušenost hodnotila, musím říci, že kromě komentování mnoha hodin mých bolestínských žvástů větou A jaký jste z toho měla pocit?, mi dokonce dal několik konkrétních rad, kterými se řídím dodnes. Tou nejlepší bylo: jste-li v nepříjemné situaci, prožíváte-li katastrofu, vyhledávejte drobná pozitiva.
Drobná pozitiva existují v každé situaci, ale někdy je velmi obtížné je odhalit. Většinou také nepřevažují, ale přesto jsou a jejich hledání vás v probíhající krizi příjemně zabaví. Někdy dokonce při vyhledávání aspoň jednoho drobného pozitiva začnete abstrahovat, myšlenky se rozlétají a vy zapomenete na probíhající katastrofu a vzpomenete si na ni, až když dojídáte večeři, a to už někdy nevypadá tak katastroficky. Drobná pozitiva si představuji jako maličké sladké jahůdky v houštině bodláčí a vy se plazíte pichlavým roštím po kolenou a snažíte se je zachytit a utrhnout. Někdy jejich vyhledání vyžaduje i zapojení veškeré vaší fantazie, vyžaduje mírné posunutí zaběhlých postupů a přeskládání hodnotového žebříčku, ale nevzdávejte to, drobná pozitiva jsou všude jako maličké sladké rozinky v nic moc koláči.
Co je třeba pozitivního na tom, že vám zubař vyrval všechny vaše staré ubohé zuby a místo nich vám do krvácejících úst kladivem vtlouká nové, luxusní, kus za deset klacků? No přece nebudete nejmíň měsíc moci jíst, a tak zhubnete (tedy až vám slezou otoky), navíc vás splácení úvěru za implantáty ochrání před dalším tloustnutím, protože vám z výplaty zbude sotva na suchý chléb! Jupí!
Když vám zloději ukradnou auto nebo vám alespoň v touze po autorádiu za tři sta vylomí zámek u garáže a vymlátí čelní sklo, nezoufejte, ale radujte se, že budete několik dní, možná i týdnů chodit pěšky do práce a upevníte své zdraví.
Jestli vám stejně jako mně dva metry před okny bytu vykopali obrovskou blátivou díru, do ní postavili jeřáb až do nebe a parta zahraničních dělníků tam teď běhá se sbíječkami a pikuje prvohorní skálu pod vaším domem, takže se vám třesou skleničky v kredenci a prach usedá na vaše obrazy a dusí pokojové květiny, nevkládejte hlavu do trouby, i tato situace má svá drobná pozitiva, nepřevažují, ale jsou: nebudu muset asi dva roky mýt okna.
Na utírání prachu nepotřebuji brýle, je jasně vidět, čeho jsem se dotkla. Nepotřebuji budík, denně včetně nedělí a státních svátků mě po šesté budí rány kladivem, motorová pila, pikovačka a jakési písně lesů a stepí, v nichž si stavaři z východu tak libují. Učím se zajímavá slova, především pizděc, chuj a bljať, ale i jiná, která neumím foneticky přepsat, protože naše rodná řeč některé hlásky prostě nemá. Také se můžu celý den koukat z okna na polonahé opálené muže se žlutými helmičkami, kteří (zvlášť když vidí v okně mou dospívající dceru) s rozpohybovanou muskulaturou předvádějí akrobatické kousky na lešení.
Teď mě napadá, zda je potenciální možnost provdat se za svalnatého opáleného cizince do exotické východní země stále ještě drobným pozitivem, či už ternem…
