Angličtina bezbolestně

Rodný jazyk britské královny se na nás dnes valí odevšad, takže aspoň pár slovíček a nejjednodušších frází zvládne v dospělé populaci každý. Kdyby se ale pořádala olympiáda v disciplínách: nečtu, nepíšu, nevysoukám ze sebe složitější věty, nerozumím mluvenému slovu a mám špatný přízvuk, zlatou medaili by v Čechách bezkonkurenčně získalo: „Nevysoukám ze sebe složitější větu.“ Získali by ji nejen čtyřicátníci a padesátníci, kteří ještě chabě operují s výmluvou, že ve škole měli ruštinu, ale prali by se s mnohými současnými maturanty.
V knize Malý princ od Antoina de Saint-Exupéryho navštíví hlavní hrdina v jedné kapitole planetku s alkoholikem. Zeptá se ho: „Proč piješ?“Alkoholik odpoví: „Protože jsem smutný:“ „A proč jsi smutný?“ malý princ na to. „Protože piju,“ odvětí alkoholik. Když tuto scénku parafrázujeme na naše jazykové schopnosti, Malý princ by se nás nejspíš zeptal: „Proč se bojíte mluvit anglicky?“, my bychom s největší pravděpodobností odpověděli: „Protože děláme chyby.“ Princ: „ A proč děláte chyby? My: „Protože se bojíme mluvit anglicky.“

Vím, že nic nevím

Začarovaný kruh souvisí s českým strachem neztrapnit se před ostatními i s pocity ohrožení, když by, nedej bože, kolegové nebo šéf v práci zjistili, že jsme na tom s jazyky mnohem hůř než oni. Teoreticky sice víme, že nikomu důvody, proč jsme se do teď jazyky nenaučili, vůbec vysvětlovat nemusíme. Třeba ten, že když se v rodině rozhodovalo, komu se budou platit kurzy, jestli mamince, nebo dětem, jednoznačně vyhrály děti, „aby nedopadly jako my“. A že je to náš handicap a nikoho jiného, tak co se ostatní starají. Jenže stejně nám, jak se lidově říká, „huba zamrzne“. V řadě firem se tak dodnes odehrávají komické scénky, které naše bloky ještě víc prohlubují. Manažer svolá celofiremní meeting. Přestože jsou mezi třiceti rodilými Čechy asi tak dva cizinci, manažer zahájí slovy: „ Všichni umíme anglicky, že? Má s tím někdo problém?“ Jasně že nemá, když zavelel šéf rozhodující o našich platech a postupu.

Ve skutečnosti z přítomných třetina problém skutečně nemá. Třetina rozumí tak nějak přibližně. Zbytek vůbec netuší, která bije. Zato pilně odezírá, kdy se ostatní zasmějí, kdy zatleskají a v rámci krytí občas utrousí yes a of course. Když pak dojde na dotazy, hledí do země, aby na sebe náhodou očním kontaktem nepřivolali pohromu, nebo ještě lépe – vypaří se na toaletu. Blok se prohlubuje.

Ztraceni v temném lese

O blocích a odblokovávání žáků a vůbec všelijakých mýtech a předsudcích ví své dvě zkušené pedagožky. Mirka Smíšková z Českých Budějovic, vystudovaná germanistka a historička, certifikovaná jazyková koučka s dvacetiletou praxí v učení dětí i dospělých. A také Olga Clooney, manželka irského kuchaře, který vařil v USA herečce Barbře Streisand. Dnes sedmdesátiletá Olga začala po návratu do Prahy jako dobrovolnice vyučovat v jazykových kurzech neziskové organizace Život 90 a mezi svými žáky má i osmdesátileté studenty. Mirka i Olga vyvracejí zatvrzelý český mýtus, že kdo se nenaučí jazyk jako dítě, nemá šanci tuto nevýhodu dohnat.

„Kdybychom šli, co se týče těch bloků, malinko do hloubky, zjistíme, že se chováme, jako když vstupujeme do temného lesa,“ podotýká Mirka, která věnuje u svých žáků velkou pozornost rozmluvení. „Cítíme paniku, co na nás zpoza stromu vyskočí, co nás sežere, jestli tam nejsou bažiny. V češtině jsme na osvětleném, přehledném terénu. Máme pevnou půdu pod nohama. Dostatečné jazykové prostředky k tomu, abychom vyjádřili, co potřebujeme. V cizím jazyce jsme velmi limitovaní právě slovní zásobou a strachem, že...

...CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V LISTOPADOVÉ MARIANNE. 

Autorka článku: Denisa Prošková