Advent postaru

Podle představ církevních otců měl být advent přípravou na narození Ježíše Krista (adventus znamená latinsky příchod), realita ale byla trochu jiná. Křesťané se sice měli duchovně očistit a častěji navštěvovat bohoslužby, vypustit tučná jídla a alkohol, vyhýbat se tanci, zpěvu a tělesným rozkoším, jenže naši předkové se neradi postili a ještě méně ochotně se vzdávali zábavy. 

Na jaře, během postního období šest týdnů před Velikonocemi, jim nic jiného nezbývalo, protože na sýpkách se tenčily zásoby, ale v zimě, po sklizni obilí, byla situace jiná. Na podzim se navíc pravidelně konaly zabijačky, kromě toho byly v prosinci pole a louky zapadané sněhem a ani na statcích nebylo příliš práce. Klid zavládl i v městských ulicích, skončila doba rušných jarmarků, a stejné to bylo na hradech, kam se vraceli rytíři po létě stráveném v bojích. Je logické, že si lidé chtěli po roce těžké práce odpočinout a pobavit se. Na rozdíl od léta nemuseli vstávat s rozbřeskem a mohli se veselit hluboko do noci, hostiny, tancovačky a tradiční přástky se někdy protáhly až do rána.

Při žádné zábavě našich předků nemohl chybět alkohol a sex. To se sice s postními pravidly neslučovalo, ale po pravdě řečeno, středověcí preláti se podobných zábav často také zúčastňovali… 

Divočejší podobu měly i oslavy náboženských svátků v době adventu, jako sv. Mikuláš, sv. Lucie nebo sv. Barbora. Až do barokní doby pořádali totiž lidé ve městech i na venkově rozverné obchůzky v maskách, podobné těm masopustním, teprve po třicetileté válce začal převládat tichý a meditativní ráz oslav předvánočního času. Každé ráno se v kostele konala mše věnovaná Panně Marii, kterou lidé pojmenovali roráty (z latinského úvodu mešní písně Rorate coeli). 

Jaké tradice se tehdy dodržovaly?

Přečtěte si o nich v prosincové Marianne.