Králík byl druhem lovné zvěře, v držení na chov se u nás začal ocitat až v 19. století. Šlo o plemena z různých zemí, mezi která se naštěstí dostala i ta ryze národní.
Text HELENA POKORNÁ HLADÍKOVÁ
Králík domácí se tu objevoval na vesnicích mezi velkými hospodářskými zvířaty, kde nazdařbůh pobíhal, občas se jím potěšilo dítě sedláků, ale jinak se mu příliš pozornosti nevěnovalo. Roztomilá drobotina, oproti dobytku však minimální přínos pro hospodářství. Určitě nemohla být řeč o chovatelství v pravém slova smyslu, a už vůbec ne o nějaké čistokrevné plemenitbě. Změnilo se to přibližně v sedmdesátých letech 19. století, pravděpodobně po návratu českých vojáků z Francie. Tam se totiž setkali s vyspělým králíkářstvím. A na základě jejich svědectví se systematickému chovu králíků otevíraly pomalu dveře dokořán i po celém Rakousko-Uhersku.
Za „otce“ králíkářství je ve střední Evropě považován Němec Julius Lohr a jeho standardy pěti nejčastěji chovaných králičích plemen z roku 1885. V našich končinách se prvním výrazným propagátorem chovu huňatých ušáků stal Jan Václav Kálal. To on – písecký učitel – založil první čistě králíkářský spolek, pod nímž vycházel i časopis Králikář českoslovanský, později československý. Velký chovatelský boom ušatých stvoření nastal v období obou světových válek, a coby zlatá éra se označují léta šedesátá a sedmdesátá. Suma sumárum, ryze tuzemských plemen králíků se od konce 19. století do osmdesátých let století minulého podařilo vyšlechtit několik. Sedm z nich pak bylo roku 1996 zařazeno pod ochranný program, který má pomoci zachovávat živočišné genetické zdroje. Správný krok, aby nám toto živé kulturní dědictví nevymizelo.
K nejznámějším a nejstarším domácím plemenům králičím patří český strakáč černobílý. Typické jsou pro něj skvrny na bocích a takzvaný úhoří pruh na hřbetu. Dle některých odborníků jde v českém (československém) prostředí doslova o šlechtitelský vrchol! Dodnes patří k nejčastějším obyvatelům zdejších králíkáren, svědčí o tom i hojné počty tohoto druhu na specifických výstavách.
Oblíbeným a zároveň jedním z nejstarších vyšlechtěnců je i králík moravský modrý, na území Moravy nejstarší národní plemeno. Naopak za nejmladší přírůstky v této vybrané králičí společnosti jsou považováni český černopesíkatý králík uznaný v roce 1975 a český luštič vyšlechtěný na konci padesátých let minulého století. Aby byl výčet národních plemen úplný, nelze zapomenout na českého červeného králíka, onen zrzoun je typický menším vzrůstem. Též na českého albína, jenž je ceněný především jako vysoce užitkový druh, a nakonec králíka moravského bílého hnědookého. Ten je nejméně rozšířeným plemenem, příliš vidět není ani na výstavách, maximálně jen na celostátních.
Volně v přírodě se ušatec živí čerstvou trávou a bylinami z luk; doma chovaný pak čerstvou zeleninou plnou šťávy a hlavně senem. Potřebuje ho kvůli životně důležité vláknině i k obrušování stoliček při přežvykování. Nejlepší seno je z luční či horské senoseče, ideálně z první. Čerstvě nasušené třeba nechat odležet.
Venkov a styl
