Na objevení tu čekají luxusní altánky i ošuntělé kbelíky, urozené vilíny i obyčejné kopřivy, typický anglický trávník i rybníček zarostlý žabím vlasem, kouty opečovávané a uhlazené, ale také zdivočelé, jako by do nich léta nikdo nevkročil.
Angličanka Maggie Bell a její muž Keith jsou hrdými majiteli prastaré zahrady s jedinečnou atmosférou. Výrazem frugal Angličané označují toho, kdo je šetrný a nevyhodí nic, co lze ještě využít. Za to, že tvůrcům zahrady tyto vlastnosti nescházejí, je rád netřesk, který se spokojeně zelená ve vysloužilém kbelíku.V závětří tvořeném tisem a bobkovišní září jako perla na temném sametu šestiboký altánek. Romantické krajkoví z bíle natřeného plechu rozněžnilo dříve zasmušilý plácek kousek od domu, jehož základy byly položeny ve třináctém století. Odstíny červené se tu v předjaří objevují často. Oplývají jimi listy dlužichy i rudé bambulky listnatce. Nářaďový domek s oprýskaným nátěrem je skvělá zašívárna, když se přižene déšť, vonící historií a sušenými bylinkami. Galimatyáš s finesami génia. Takhle působí prostranství okolo středověkého panského sídla usazeného v mlžných kulisách normanské katedrály anglického univerzitního města Durham. Roztříštěné je do mnoha větších i menších částí, jimž majitelé dali za necelé tři desítky let osobitý ráz, ale žádného společného jmenovatele – pokud ovšem nepočítáte všudypřítomné vilíny.
Na půli cesty mezi domem a rybníčkem zakousnutým do travnatého svahu září novotou altánek nazdobený jako šlehačkový dort. Zato v užitkové zahradě, kde patroluje líný kocour a rozčileně drmolí kos, vás starosvětskými půvaby hypnotizují ošuntělé nádoby, plot svařený z vysloužilého nářadí i jiné propriety z dob dávno zmizelých. V záhonech s výhledem na město, větrných a částečně vroubených puntičkářsky tvarovaným tisem a rudě plodícím listnatcem, vládne kázeň. Sošné ostatky fenyklu, štětky vysokých rozrazilovců, pod kterými se pestří dlužichy, kosatečky a primule s narcisy, jsou neklamným důkazem pečlivě rozvržené výsadby. Stačí však popojít po trávníku okolo hanbaté sochy, otevřít branku ve zdi a ocitnete se v příšeří cesmín a rozbujelého břečťanu. Ani tady nálada nepotemní, byť tušíte, že tu nevyroste nic kloudnějšího než kapradí. A kopřivy. I ty totiž do zdejší eklektické skládanky plné objevů a překvapení perfektně zapadají.
TEXT A FOTO: ADÉLA MCLINTOCK
Vyšlo v časopise Marianne Bydlení, redakčně upraveno.
Vyšlo v časopise Marianne Bydlení, redakčně upraveno.
