Velké, širé, rodné lány... obilniny patří k nejpočetněji zastoupeným rostlinám planety. Tyto zkultivované trávy tvoří od pravěku základ jídelníčku miliard lidí po celém světě.
Text: MONIKA OTMAROVÁ
Plané obilniny původně rostly v podhorských oblastech úrodného půlměsíce, tedy na území dnešního Iráku, Sýrie, Libanonu, Jordánska, Palestiny a Izraele, Egypta a Turecka. Zprvu lidé obilniny sbírali, s pěstováním se na Blízkém východě začalo koncem 9. a počátkem 8. tisíciletí před Kristem. Historie šlechtění jde ruku v ruce s dějinami zemědělství a počátky nejstarší lidské činnosti – obděláváním půdy. U nás se s pěstováním cereálií alias obilovin začalo později. Uplynuly tisíce let, než se počátkem neolitu objevily na zdejších polích. K základním patřily pšenice, ječmen, žito a oves.
Rčení „tady mu pšenka nepokvete“ naznačuje, že daný člověk má problém, nedaří se mu. Zároveň vystihuje vztah k pšenici jako základní zemědělské plodině, která krmí zhruba polovinu lidí na světě. Drobné a nenápadné kvítky pšenice lze na polích pozorovat od druhé poloviny května do června. Kvete pár dní, a konec. Pšenice patří mezi nejstarší jednoděložné rostliny. Podobu, v níž je známa nyní, získala před deseti tisíci lety křížením podobných druhů trav, ty daly základ pšenici seté. Její květenství? Čtyřhranný klas téměř bez osin. Pěstuje se v množství odrůd a stále se rodí nové. Většina moučných výrobků je z pšenice, vaří se z ní i pšeničné pivo. A z čeho jsou nej italské těstoviny? Ze zrn semoliny, pšenice tvrdé.
Druhá u nás nejčastěji pěstovaná obilnina se od ostatních pozná hned. Je to „vousáč“, klas s dlouhými a pichlavými osinami. Ječmen patří mezi odolné rostliny snášející drsné horské podnebí. Z ječné mouky se pekl chléb a ječný slad začal s rostoucí oblibou piva v 17. století nahrazovat do té doby používaný pšeničný. Ječmen se může objevit ráno v šálku „kávy“ jako melta, v poledne se měnit v ječné krupky do polévky. Populární „zelenou“ superstar mezi potravinami je dnes ječmen před tím, než dozraje: ten zelený.
Do druhé světové války to byla nejrozšířenější obilnina. Pak se pšenice ukázala šlechtitelsky výhodnější, a žito válcovala, přestože žito je méně náročné na pěstování a odolá výkyvům počasí. Jeho úrodu nezničí extrémní sucho a poradí si i s mrazivými podmínkami. Skromným druhem, jemuž se daří v klimaticky nepříznivých podmínkách, je žito trsnaté – křibice. Pěstovalo se v oblasti Beskyd a lidově se mu říkalo lesní či život svatojánský. Selo se s kmínem na pasekách po těžbě dřeva, mezi pařezy. Žito se využívá nejen při pečení chleba, přidává se do melty i pálenek.
Vločky, kaše, tyčinky... oves je ve zdravé výživě trend. A na poli ho poznají i ti, kdo u jiného tápou. Obilky nemá oves uloženy v klasech, ale do hroznovitého květenství – laty. S oblibou ho pěstovali staří Slované, místo našel i v severských zemích, neboť se snáší i s chladnějším a vlhčím létem. Dáme koním obroku, či ovsa? Je to jedno a totéž! Koně, těžce pracující zvířata, ho potřebovala – oves obsahuje ze všech cereálií nejvíce bílkovin. Proto, ale i kvůli obsahu fosforu potřebného k utváření mozku a nervových spojení v mladém organismu se oves doporučuje dětem.
Zajímavosti:
Venkov a styl
