České sklářství obohatilo jedno umělecké srdce z brazilského Ria. Výtvarník Ricardo Hoineff našel nový domov a tvůrčí inspiraci v libereckém kraji. Jeho cesta od scénografie až ke sklářské peci, se stala inspirujícím tématem reportáže pro Marianne Venkov & styl.
Z brazilského Ria de Janeiro až do Slunečné v libereckém kraji, kterou díky svému uměleckému zápalu pomyslně zapsal na sklářskou mapu. To je neuvěřitelná cesta výtvarníka Ricarda Hoineffa ke sklářské peci. Rodák z Ria, potomek židovských emigrantů a absolvent scénografie na pražské DAMU, dnes pětapadesátiletý Ricardo Hoineff, se se sklářským řemeslem seznámil až po čtyřicítce. A jak sám říká, měl vztek, že k tomu nedošlo o řadu let dříve.
Na začátku devadesátých let odletěl Ricardo do Prahy studovat scénografii. „Předtím jsem od sedmnácti pracoval v reklamě, na seriálech, v divadle, při karnevalech jako asistent scénografie či scénotechnik. Vyráběl jsem kulisy, rekvizity...,“ líčí výtvarně nadaný sympaťák a respektovaný tvůrce televizních znělek. Jak se ocitl mezi skláři v Novém Boru? Shodou okolností. A vlastně i vtipně kvůli jedné z ryze českých tradic, ke které byl Ricardo povolán, aby jí dal brazilskou tvář. „Nový Bor v roce 2007 slavil 250 let od povýšení na město a při té příležitosti se zde rozhodli znovu oživit masopustní oslavy. Málokdo ví, že z tohoto kraje v minulosti mnoho lidí odešlo za živobytím do Brazílie, takže bylo logické uspořádat zde masopust v duchu brazilského karnevalu. A mě jako rodilého Brazilce a scénografa oslovili jako nejpříhodnější osobu, která se na jeho podobě měla podílet,“ vysvětluje Ricardo náhodu, která ho zavála na sever Čech.
Po masopustních oslavách následovala návštěva sklářské hutě v Novém Boru, která Ricardův život změnila. „Tam jsem poprvé uviděl, jak skleněné výtvory vznikají, a také jsem si poprvé zkusil foukat sklo,“ vypráví. Umění pracovat se sklem ho natolik uchvátilo, že sklářskou školu nakonec i vystudoval. „Původně jsem chtěl absolvovat jen sklářský kurz, ale nakonec jsem dokončil celé tři roky vyšší odborné školy. Bylo mi jednačtyřicet let, mým spolužákům devatenáct,“ vzpomíná se smíchem Ricardo. Ve svém ateliéru se Ricardo věnuje téměř výhradně výtvarným uměleckým dílům, která vytváří za použití unikátních technologických postupů. „Používám například lehání nebo fusing, tedy spékání skla. Původně je to technika spojovaná s dekoračními a užitkovými kousky,“ popisuje výtvarník.
Sám vymyslel nové technologické postupy pro výrobu forem, aby mohl rychleji a prostorově efektivně vyrábět menší kusy. „Použití cementu bylo v ateliéru problematické kvůli prachu, který při něm vznikal, a tak jsem hledal nový, snadno použitelný materiál. Inspiroval jsem se technikou papírmaše a vyvinul směs s použitím recyklovaného papíru ze skelného vlákna a separátu,“ vysvětluje. Výsledek? Vysoce tvárná hmota pro tvorbu výlisků. „Formy lze navíc s minimálními opravami znovu reprodukovat. Opakované zpracování jim dokonce prospívá, protože vylepšuje jemnější detaily v následujících výtvorech,“ přibližuje Ricardo své inovace v ateliéru nové roubenky a dodává: „Mohu-li jmenovat jednu věc, která nám sklářům v libereckém kraji pomáhá, je to projekt Křišťálové údolí. Díky němu jsem se se svou tvorbou posunul neuvěřitelně daleko.“ „Když skončí představení nebo natáčení, zmizí ‚děťátko‘, které si člověk dlouho piplal. Chybělo mi po sobě něco hmatatelného, co je jen moje,“ vysvětluje Ricardo jeden z důvodů, proč opustil práci scénografa a zamířil ke sklu. Roli v tom podle něj sehrálo i to, že je gay a s partnerem nezanechají vlastní potomky. „Toužil jsem, aby po mně zbyla nějaká emoce. A právě při práci se sklem se mi najednou protnulo všechno. Skrze sklo mohu konečně vyprávět své příběhy,“ uzavírá Ricardo Hoineff.
Článek vyšel pod původním titulkem „Skleněné dialogy“ v časopise Marianne Venkov & styl číslo 3/2024. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Článek vyšel v časopise Marianne Venkov & styl, redakčně upraveno
