Kozy s vůní levandule

Jitka a Pavel Dobrovolní žili se třemi dětmi v paneláku v Praze, když se začaly rozbíhat restituce. Pavel Dobrovolný získal zpět statek po rodičích a v roce 1992 se přestěhoval do Ratibořic. Jitka s nejstarším synem Matějem ho následovali po roce. „Manžel se na statek vrátil z piety k otci. Jeho rodina tady sedlačila desetiletí, ale během války statek hlídali fašisté, aby veškeré potraviny posílali na frontu, a pak přišli komunisté, kteří celou rodinu vystěhovali, tatínka zavřeli do vězení a maminka žalem zemřela. Mého manžela poslali k příbuzným do Prahy, kde jsme se potkali a po čtyřiceti letech se vrátili zpátky,“ vypráví Jitka Dobrovolná.

Ze všeho nejdříve se museli rozhodnout, jestli budovu v havarijním stavu – bez oken i střechy – ponechají, nebo zboří, ale nakonec respektovali domov svých předků a snažili se jej co nejdříve přebudovat ve svůj. „Statek patřil družstvu a dle restitučního zákona jej mělo uvést do původního stavu. Pokryli střechu, zasklili okna a obdělali pole, které jsme sklidili, a získali tak první peníze, ze kterých jsme provedli nejnutnější opravy, abychom se mohli nastěhovat. Zbytek pohledávek jsme vymohli formou věcného plnění. Tak jsme dostavěli dům i opravili stáje,“ vzpomíná Jitka Dobrovolná na těžké začátky.

Pavel pracoval jako elektroinženýr a ona jako ekonomka, což na vesnici moc uplatnit nešlo. „V Holandsku jsme kozí mléko viděli všude, ale tady nebylo k sehnání, tak jsme si opatřili tři kozy a zkusili to také,“ popisuje začátky Jitka. O kozy se starali úplně poprvé a přistupovali k nim jako k domácím mazlíčkům, pojmenovali je, denně jim čistili chlívek a dopřávali jim přirozený vývoj. Pečlivá láskyplná péče jim zůstala, i když se stádo koz rozrostlo na téměř 700 kusů. Časem přijali jedenáct zaměstnanců a pořídili si automatickou dojírnu, kam koza dvakrát denně přijde, nechá si otřít vemínko a podojit. Jedno podojení všech koz trvá kolem tří hodin. Mezitím kozí stádo skotačí na přilehlých loukách nebo v chlívku – původní konírně s tereziánským obloukem. Kozy jsou společenské a potřebují žít ve stádu. Pohromadě žijí kozy i kozlové v ohradách zhruba po pětadvaceti. Do říje se dostávají od srpna do prosince (rodinné vztahy tu pečlivě hlídají), od ledna se rodí kůzlátka, která se po osmi týdnech odstaví a tvoří základ nového stáda.

Nejdůležitější je hygiena, podestýlka ze slámy se mění každý den. Na místních kozách je to znát – srst jim sněhobíle září, vůbec nepáchnou a blaženě mečí na pozdrav. „Vůbec se nebojí, protože důsledně dodržujeme zásady udržení kvality života zvířat, aby žila v pohodě,“ vypráví Jitka Dobrovolná. A zvířata lidem pohodu vracejí, s kůzlátky se sem chodí pomazlit i děti z mateřské školy. Kromě koz chovají manželé i pár ovcí suff olkského masného plemena a hospodářství hlídá doga Aurora.

Atmosféru Provence dotvářejí všudypřítomné záhony levandule. Z omamně vonících fialových květů destilují manželé levandulový olej a hydrolát, který se používá třeba na výrobu mýdel. Kozí mléko velmi prospívá zdraví a nezpůsobuje alergie. Chovají-li se kozy v čistotě, jejich mléko příjemně voní. Přesvědčit se můžete sami. Mléčné produkty se tady vyrábějí přímo na farmě – jogurty a jogurtová mléka, kefíry, sýry, žervé, syrovátkový nápoj. „Kozí mléko je výborné samotné nebo i do kávy, ale nedoporučuji s ním vařit nebo péct, charakteristickou vůni uvolňuje právě při vyšších teplotách,“ dodává Jitka Dobrovolná.

Výrobky v modrobíle pruhovaných obalech koupíte v obchodech i na farmářských trzích nebo přijeďte na návštěvu. Každou sobotu od 14 do 18 hodin má Dvůr Ratibořice otevřená vrata.

Více informací najdete na www.kozimleko.cz.