Zimní pohádka o chalupě, která má neodolatelný šarm starých časů

K selskému stavení na konci vsi se v zime vine jen úzká, ve sněhu vyšlapanná cestička. Za ním pak už je pouze jiskřícím sněhem zasypaná úvozová cesta do polí. Když ale vejdete bývalou stodolou na uzavřený dvůr, minete pozoruhodně uklizenou dílnu pána domu a vejdete do domu. Je v něm teplo a útulno.

Pro dvě generace

"Dům si zhruba před půlstoletím pořídili jako víkendovou chalupu manželovi rodiče. Postupně ho úměrně době a s vynaložením vlastních sil a v rámci materiálových možností, které skýtalo tehdejší stavebnictví, pozvedli na úroveň prázdninového bydlení pro dvě generace," vypráví hostitelka. Koncem podzimu ho zazimovali a dům pak znovu ožil až s příchodem teplých jarních slunečních paprsků. Postupem času ale už potřeboval další opravy, a taky rodinná struktura doznala změn, takže zhruba před patnácti lety se současní majitelé pustili znovu do jeho rekonstrukce – tentokrát zgruntu a se všemi výdobytky současnosti. "Chtěli jsme, aby chalupa znovu získala něco ze své původní podoby, ale zároveň jsme to řešili moderními technologiemi, takže ve výsledku je teď romantičtější a taky pohodlněji obyvatelný než klasická česká chalupa," popisuje cestu k nynější podobě domu hostitelka.

Citlivě zvolený venkovský styl

"Základní barevnost tu vlastně nastavila kachlová kamna. Nejsou původní, nechali jsme je postavit ještě do původního interiéru. Přímo v továrně v Letovicích jsme si vybrali zelené, trochu flekaté kachle, takzvaný aušus, ale nám se líbily. Díky mým rodičům, restaurátorům, kteří měli možnost využít staré zámecké kachlové formy, a tak nám je vylili a nechali v téže továrně naglazovat – je zdobí šištice podobná těm na zámku Mnichovo Hradiště či Kozel." Pak nastala dvouletá fáze totální rekonstrukce, na kterou nejvíc dohlížela naše hostitelka, jejíž svobodné povolání ji nesvazuje s Prahou, kde rodina bydlí. Kovové rámy dvěří nahradila poctivá dřevěná futra. Spolu s na míru vyrobenými dveřmi a dřevěnými eurookny byla natřena jemně zelenkavou "barvou nebarvou" odkazující spíš na francouzskou Provence.

Rekonstrukce v režii výtvarnice

Kapitolou samou pro seby byly stavební práce. Zedníci byli zpočátku překvapení, že se po nich chtěly věci, na které nebyli zvyklí – třeba křivé zdi. "Ale zvykli si, a pak za mnou chodili a ptali se jak moc křivé je chci," směje se paní domu. Nové kamenné ostění dveří vedoucích do dvora nakonec museli nechat ručně vyrobit v pohřební službě a nádherný roubený dřevěný strop objvili díky pečlivosti architekta, který si pozval na stavbu statika. Ten nechal odkopnout kousek stropu a zjistil, že dřevěný trám, skrývající se pod nahozeným rákosem je shnilý a nechal proto obnažit celý stop. Naštěstí se ukázalo, že shnilý byl pávě jen ten jeden, který se musel vyměnit, ale ostatní stačilo jen očistit, vycpat spáry a nakonzervovat do současné krásy. Ze spodní části domu, kde je kromě pokoje ještě kuchyně a koupelna se po dřevěných schodech stoupá do patra. V půdním prostoru s přiznanými trámy je dnes prostorná ložnice s výhledem do krajiny, pokoj syna a pracovna paní domu. Své místo tu našly knihy i všudypřítomné rodinné památky.

Cit pro detail i bohémský přístup je všudypřítomný – nikdo vás tu nenutí se zouvat, a když to přece jen uděláte, do chodidel vás příjemně hřeje podlahové topení. Rodina sem dnes ráda jezdí celoročně a zimy a s ní spojené svátky jsou tu prý obzvlášť příjemné...