Pásli ovce Valaši... a jaké jiné než valašské. Beskydy umí být drsné, ale „valaška“ není ovce zhýčkaná. Přišla z Rumunska a životu v našich horských i podhorských podmínkách se lehce přizpůsobila.
Text: MONIKA OTMAROVÁ
Kopce porostlé hustými lesy, na jejich úpatí horské louky a na nich se pokojně pasou chundelaté ovce... Idylický obraz valašské krajiny. Uživit se tam nebylo snadné a oblast Beskyd zůstávala dlouho neosídlena. To se změnilo před pěti sty lety s valašskou kolonizací Beskyd při osidlování Karpat. S pastýři z Rumunska sem, přes Ukrajinu, Slovensko a Polsko, přišla i valašská ovce.
Jako každé zvíře, rostlina i živý organismus je ovce formována prostředím, kde žije. Na vzhledu i vlastnostech té valašské se podepsalo její rodné drsné prostředí Karpat. Díky tomu dokáže tento menší přežvýkavec přestát i krutější podmínky zdejšího podnebí. Valaška je k tomu fyzicky výborně uzpůsobená. Protože má úzkou hlavu, dokáže spást trávu mezi kameny, a přežije i na chudé pastvě. Jedná se o zvířata vybavená lehčí kostrou a tenkými nožkami. Jak říkají místní bačové, jsou „chodivé“ a po valašských kopcích se jim to cupitá s lehkostí. Nejcharakterističtějším znakem valašky je hrubá a splývavá srst. I vzhledem k tomu jde o velmi odolné plemeno. Deštivé počasí s ním nic neudělá, vše po něm doslova steče. Barevně jsou ovečky různorodé; bílé, šedé, černé i strakaté... není jedna jako druhá. Valašská ovce je výjimečná i tím, že obě pohlaví má rohatá, ač beran má rohy přece jen o něco mohutnější.
Ovce se zpravidla chovají kvůli vlně, masu, mléku, a v poslední době i jako „ekologické sekačky trávy“. Některá plemena jsou vhodnější na maso, jiná jsou přeborníky v dojivosti, další poskytují kvalitní vlnu. I když s vlnou, jak podotýkají zkušení chovatelé, je to dnes trochu nahnuté. Výkupní cena se pohybuje nízko a chovat tak ovečky jen pro vlnu už se moc nevyplatí. Valašská ovce je v tomto ohledu „univerzální voják“. Poskytuje všechno, pro co ji lidé kdysi potřebovali – dává trochu mléka, trochu masa a trochu hrubé vlny. Říkalo se, že kdo v době největší bídy a vystěhovalectví na začátku 20. století vlastnil 30 až 40 valašek, nemusel odejít za živobytím do Ameriky. Dřív ta variabilita stačila, nyní je to podle chovatelů pro valašku spíš hendikep. Nedokáže konkurovat plemenům šlechtěným na vysokou užitkovost, ať se jedná o maso, či mléko. Ovce valašky se chovaly, a někde stále chovají, tradičním salašnickým způsobem.
Stádo na horských pastvinách pobývá pod dozorem bači od jara do podzimu. Při pasení a střežení stáda pomáhá pastýřský pes cvičený k této práci. Podle těch, kdo si tradiční styl pastevectví vyzkoušeli, sem vstupuje i kousek magie. Pastýř se stádem ovcí stále komunikuje a zpíváním, hvízdáním udržuje kontakt. Život na salaších měl ale do romantické idyly daleko. Byla to tvrdá a náročná práce. Na salaších se ráno ovce dojily, přes den hnaly na pastvu, večer se dojily znovu a pak se pozdě do noci zpracovávalo mléko na sýr a žinčicu. V noci se stádo střežilo. Ovcím hrozilo nebezpečí od volně žijících zvířat, hlavně vlků, i od zlodějů. Po druhé světové válce se uchovaly tradiční horské salaše jen v Radhošťských Beskydech, Javorníkách a severovýchodní části Bílých Karpat. Teď není nutné žít na salaši v kotárech, chovat valašky jde jinde. Jsou nenáročné, zato stádní. Musí být spolu ale minimálně tři, samota je stresuje.
„S vlnou je problém,“ míní Pavel Mondschein, který má padesát ovcí. „Výkupní cena vlny činí maximálně 15 korun za kilo a musí být extra čistá, tříděná. I kdybychom takovou pro výkup měli, jen za odeslání zaplatíme víc, než kolik utržíme.“ Chovat ovce na vlnu je u nás nerentabilní, tato zvířata ale mají i jiné využití včetně péče o krajinu.
Zajímavosti:
Venkov a styl
