Někdo by nad starou chalupou zlomil hůl a nechal ji srovnat se zemí. Schmidtovi se naštěstí rozhodli jinak. O tom všem vám poví Ivana, která má navíc zajímavého koníčka...
Bádali jsme v matričních knihách Starých Křečan, odkud naše chaloupka pochází, a tam jsme se dostali až do roku 1690, kdy s největší pravděpodobností dům vznikl. Matriční kniha staršího data sice byla v archivu také uložena, ale je už bohužel zcela nečitelná. Posledním majitelem, který dům vlastnil před násilným odsunem z poválečného Československa, byl pan Anton Riedel s manželkou a dvěma syny. Byl to zednický mistr, stejně tak jako jeden jeho syn. Současná přestavba domu – z hlediska půdorysu a přístavby – je tedy dle výkresové dokumentace z roku 1944 společným dílem pana Riedla se synem.
Pan Riedel, veterán z první světové války, se do obce po ukončení bojů vrátil, oženil se a dlouhá léta byl podle mnoha vyhraných soutěží nejúspěšnějším členem místního střeleckého spolku. Byl také vášnivým chovatelem holubů, na příborníku v kuchyni jsme nalezli štítek z roku 1928 s oznámením o druhém místě v soutěži holubů, na které právě tento kus nábytku vyhrál. Syn pana Riedla narukoval do služby v německé armádě, na půdě pod podlahou, v bývalé sušárně prádla, jsme nalezli knoflíky ze služební uniformy a výstrojné součástky německé Luftwaffe. Několik reliktů jsme nalezli i za domem, při kopání drenáží.
Nejzajímavější je ale nález místního „hledače pokladů”, který s detektorem kovu nalezl přibližně kilometr za domem zakopané zbraně pro terčovou střelbu a tři sklenice zalité do asfaltu. V jedné bylo zlato, ve druhé stříbro a ve třetí vkladní knížky z banky a jiné dokumenty, všechny na jméno Anton Riedel Alt Ehrenberg 242. Nám se do ruky samozřejmě dostaly už jen historické listiny, ty nám ale pomohly rozkrýt další část dlouhé a značně pohnuté historie našeho domu.
Cesta k vysněnému bydlení byla, a pořád ještě je, opravdu složitá a zdlouhavá. Rekonstruovat, navíc za provozu, tahle velký a starý dům je vážně velká dřina, ale když se ohlédnu zpátky, jednoznačně vím, že to stálo za to. Měli jsme i hodně těžké chvíle, kdy jsme si říkali, že jsme si ukousli moc velké sousto a že to nikdy nemůžeme dotáhnout do konce, ale jsme silná dvojka, co to spolu dotáhne do konce i v těžkých chvílích. A na celou rekonstrukci máme dokonce i někdy velmi vtipné historky, kdy na nás něco vypadlo nebo upadlo atd.
Dům před naší rekonstrukcí neměl fasádu, nabízel se tak exkluzivní pohled na sbírku nepřeberného množství druhů cihel, které při stavbě přišly zrovna pod ruku. Střechu kryl polorozpadlý eternit, horní patro bylo zabedněné polystyrenem, aby skrze něj neproudila do domu zima. Dům byl v hrozivém stavu, i když při koupi realitní makléř uváděl, že je dům po částečné rekonstrukci. Tím však myslel, že byly vymalované staré opadané zdi a naprosto šílená koupelna obložená žluto hnědými dlaždicemi.
Rekonstrukci jsme začali střechou, kde jsme vlnitý eternit nahradili tzv. drdlíkovým plastovým šindelem, což pomohlo odlehčit rekonstrukci střechy a chalupa si mohla výrazně oddychnout. Právě při demontáži původní krytiny se zjistilo, že byl krov na mnoha místech neúnosně přetížen a potřeboval opravit, což nám usnadnilo i rozhodování o přidání podlouhlého místně tradičního okna, nazývaného jako lužické okno nebo štičí tlama. Díky tomu se začal chalupě vracet její původní ráz.
Na řadu pak přišla výměna špaletových oken za dřevěná eurookna, zateplili jsme zděnou část domu, udělali novou fasádu a vrhli se na renovaci vnější části roubení. Samotná roubená konstrukce nebyla poškozená, proto se mohlo přistoupit „jen” k obnově dřevěného obkladu, který byl zhotoven zhruba kolem roku 1890. Kompletně jsme chalupu odstrojili a odhalili konstrukci masivních trámů podstávkového domu. Dřevěné obložení jsme zbavili tmavě hnědých až černých nátěrů pomocí louhu, pak jsme je obrousili a namontovali zpátky. Bylo to sice zdlouhavé, ale podařilo se nám díky tomu zachovat veškeré řezby a detaily, které by pískování pravděpodobně úplně zničilo.
Během toho přišla na řadu i úprava zahrady, abychom se nenudili a nevyšli ze cviku. A následně rekonstrukce vnitřní části domu. Na výměnu a úpravu střechy, zhotovení fasády, osazení nových oken a rozvodu topení jsme si pozvali profíky, jinak veškerou rekonstrukci jsme dělali svépomocí. Celá rekonstrukce byla opravdu velmi náročná, nejenom finančně, ale i časově. Častokrát jsme museli řešit problémy, o kterých jsme ani neměli tušení, že jsou potřeba udělat. Do nějaké části jsme se pustili a k tomu se objevilo dalších pět, které na nás vypadly a byly ještě akutnější.
O domě jak z vnější tak vnitřní části jsme měli od začátku jasnou představu. Dům byl sice v hrozném stavu, ale měl obrovského ducha a obrovský potenciál, kdy nám hned bylo jasné, co a jak bude vypadat. V domě toho moc nezůstalo, o rádoby rekonstrukci se pokoušel už někdo před námi, v osmdesátých letech a to tím způsobem, že zničil veškeré původní detaily, vyhodil starý nábytek a snažil se ze staré roubenky vytvořit něco jako moderní panelákový byt. My jsme však chtěli interiéru vrátit a dotvořit jeho starý, původní vzhled, takže kromě hrubých stavebních úprav jsme se vrhli do shánění starého nábytku, dřeva a dekorací.
Veškerý nábytek v domě pochází ze „záchranných” akcí, většinou z okolních chalup v kraji. Jejich majitelé si v osmdesátých letech upravovali příbytky panelákovým způsobem a zbavovali se všech krásných malovaných a vyřezávaných skříní, vyváželi je na skládku, chtěli je rozštípat nebo dokonce spálit. Pár takových se nám podařilo zachránit a zrenovovat.
Některé skříně jsme opravdu zachránili před jejich spálením. Jako například malovanou skříň, kterou máme v obývacím pokoji, tu její majitel chtěl spálit, protože už byla prý stará a oprýskaná s chybějícími lištami. My jsme ji jen lehce opravili a nechali ji ten krásný, starý a oprýskaný nádech. Milujeme starý nábytek, který vypráví svůj příběh. Všechen nábytek jsme opravovali, louhovali, brousili a natírali lněným olejem, i přesto jsme však někde nechali viditelné stopy od červotoče, stopy od položeného hrnku a nebo dokonce i dětské malůvky uvnitř šuplíků.
Zahrada také prošla kompletní přeměnou, původně byla dost zarostlá a zanedbaná. Na řadu přišlo nejprve vykácení a vyřezání spousty stromů, keřů a náletů, které byly ve velké blízkosti domu, kterému stínily a díky tomu se tak v domě držela vlhkost.
Na zahradě jsme však nechali starou a vzrostlou jabloň, která se stala naprostou dominantou. Kolem jabloně jsme udělali lavičku a záhonek se spoustou trvalek. Tohle zákoutíčko úplně vybízí k odpočinku, kterému tedy moc nedáme, jelikož nevydržíme ani pět minut sedět. A zvláště od doby co máme děti, tak opravdu nikdo z nás ani těch pět minut nesedí.
Po čase se další dominantou stal skleník, který celý vytvářel můj manžel, od vystavení podezdívky, po svaření konstrukce a zasklení skleníku. Můj muž se na domě a na zahradě naučil a osvojil hned několik řemesel. Skleník je v anglickém stylu s podezdívkou, která je obložená cihlovým obkladem. Je to úžasné místo, kde pěstujeme spousty zeleniny a kam chodím odpočívat a relaxovat. Protože moji největší relaxací je právě práce na zahradě a hrabání se v hlíně. Na zahradě nemůže chybět taky dětský koutek se zahradním domečkem a zákoutím určeném pro dětské hry a posezení s grilem.
K drátkování jsem se dostala vlastně úplnou náhodou. Při rekonstrukci domu jsem měla potřebu vytvářet i něco dalšího a protože jsme opravovali starý dům a obklopovali jsme se starými věcmi, tak mě to táhlo k nějakému starému řemeslu, co by všechno perfektně dotvořilo. A musím přiznat, že drátenické řemeslo mi naprosto učarovalo, věnuju se mu už přes deset let. Tolik let z drátu motám nejrůznější misky, věšáky, svícny a kytky. Vlastně všechno, co mě napadne. Na první pohled né moc přitažlivý materiál, který je ale velmi tvárný, flexibilní a pevný, že se z něj dá vykouzlit prakticky cokoliv.
Inspiraci nacházím úplně všude, v běžném životě. Dříve se z drátu začaly vyrábět předměty denní potřeby, jako třeba cedníky, naběračky, košíky, různé věšáky a háčky, ale taky třeba pasti na myši. Drát dráteníci používali také k vyspravení nebo zpevnění kuchyňského nádobí. A tak při zařizování našeho domu, při shánění starého nábytku a doplňků, jsme narazili na několik starých drátovaných výrobků, které mi byly velkou inspirací. Podle těchto výrobků jsem se začala učit. Nakoupila jsem si i několik odborných knížek, kde byl uveden podrobnější postup a nebo jsem se učila podle různých fotek na internetu. Postupem času jsem si vyhranila svůj styl, jak se mi drát nejlépe motá.
K drátkování jsou potřeba šikovné ruce, ale hlavně velká dávka trpělivosti. Při začátcích z ohýbání drátů velmi bolí prsty a ruce jsou od drátů poškrábané. Drát také dost špiní, takže já mám ruce věčně špinavé buďto od hlíny a nebo od drátů. Ale zároveň je to velmi krásné řemeslo, kdy z tak nehezkého materiálu, jako je drát, můžete vykouzlit tak jemné a hezké dekorace. Z drátu se dá totiž umotat opravdu cokoliv, od něžné kytky po praktickou misku na ovoce.
Já jsem v tomhle naprostý samouk, kdy mi stačilo pouze několik odborných knížek a spousta trpělivosti, protože né vždy se to povedlo. Takže určitě lze se toto řemeslo naučit i sám. Na internetu se dá sehnat spousta forem, které nám pomohou k přesnému tvaru výrobku. V dnešní době je i několik kurzů, které nám pomohou seznámit se s materiálem a vyzkoušet si tak, zda by nás toto řemeslo bavilo.
Do nádherného prostředí domova Schmidtových můžete více nahlédnout na Instagramu, a to v rámci profilu Chalupa na drátku.
Ivana Kalošová
