Před víc než dvěma desetiletími se Petra a Petr Burianovi přestěhovali do téměř tři století starého domu, který průběžně rekonstruují podle aktuálních potřeb rodiny. Jak byla cesta k vysněnému domovu náročná, se dozvíte v exkluzivní reportáži časopisu Marianne Venkov & styl.
Na dobu, kdy se nastěhovali do domu po manželových prarodičích ve vsi nedaleko Velké Bíteše, vzpomíná Petra Burianová dnes už s úsměvem: „V záznamech jsme našli, že tu stál již v 17. století a kdysi býval součástí jednoho z největších zdejších statků. Časem z něj zůstala jen stodola, dvůr, zahrada a dům. Když jsme sem s manželem přišli, prarodiče už nežili a dům téměř dvacet let nikdo neobýval. Vlhkost sahala do půlky zdí, střecha byla nahnutá a všichni nám říkali, abychom dům radši zbourali.“ To ale mladí manželé nechtěli. Nastěhovali se sem a pustili se do rekonstrukce.
„Na zemi v místnosti, kterou jsme tehdy jako jedinou obývali, byla hlína a kohoutek se studenou vodou, kterou jsme si ohřívali na kamnech, abychom se mohli aspoň vykoupat. Spali jsme oba v posteli necelý metr široké – a to už jsem byla ve vysokém stupni těhotenství, jinou jsme prostě neměli. V domě podle mě musíte začít bydlet, abyste věděli, co potřebuje a co zase chcete vy,“ vrací se Petra ke vzpomínkám na dobu před více než dvěma desetiletími. Mladí manželé se postupně po domě posunovali z jedné hotové místnosti do druhé podle toho, jak měli prostředky na opravy, a také podle rodinné situace: „Stálo nás to obrovské úsilí, čas a nakonec i peníze, protože šlo doslova o milimetrové krůčky. Když rekonstruujete, vždycky musíte respektovat dům, a kdykoliv jsme to udělali jinak, ten náš nám to šeredně vrátil,“ směje se Petra. Na vysvětlenou popisuje situaci, kdy použili moderní omítku, protože se jim líbila, aby posléze zjistili, že nepropouští a s domem se nikdy neskamarádí.
Nakonec zvolili téměř ze sta procent přírodní materiály, hlavně hlínu a dřevo. „Naši předkové při stavbě domu opravdu přemýšleli. Klenuté stropy byly nejen ve chlévech, ale po celém domě, protože to bylo jednak zdobnější, jednak takto založené stropy měly i větší nosnost a bez problémů unesly zaplněnou půdu. Dobře si také rozmysleli, na jakou stranu dát okno a jak bude veliké podle toho, kolik v té které místnosti chtějí světla či jestli je potřeba, aby byla chladnější nebo naopak slunečnější. My dnes máme tendenci všude dávat francouzská okna ode zdi ke zdi a taky domy přetápět. Teplo pak zbytečně pouštíme ven drahou klimatizací, protože je nám už moc horko...“ Manželé Burianovi se snažili co nejvíce držet přírodní linie, ale nebylo to jednoduché. Petra byla ze začátku přestavby hodně dlouho na mateřské a Petr měl zase náročnou práci.
Snažili se proto využívat na odborné činnosti firmy. Brzy ale zjistili, že ani tudy cesta nevede: „Řemeslníci měli vesměs jiné názory na dům než my. Proto jsme si nakonec řekli, že když obkladač zvládne poklást dlažbu jen s výučním listem, tak to dokážeme i my, oba s vysokoškolským diplomem. Nakoupili jsme potřebné náčiní a sjížděli na internetu návodná videa,“ popisuje Petra a ve vyprávění pokračuje: „Nakonec jsme si podlahy položili sami a krásně, protože s láskou. Stálo nás to však spoustu úsilí i času.“ Petra s Petrem se po zvažování možností a sil rozhodli pro kompromis – některé práce zadali firmám a jiné, třeba hliněné omítky, které jsou v celém domě, si dělali vlastnoručně. „V nedalekém Čebíně žije pán, který se celoživotně hliněnými omítkami a stavitelstvím zabývá. Petr k němu šel na kurz, pak jsme od něj koupili připravenou hliněnou směs a vyhráli jsme si s tím po svém.“ Podle Petry totiž bylo téměř nemožné přesvědčit řemeslníky, že není třeba, aby všechno v domě bylo rovné nebo do pravého úhlu a hrany přísně ostré. „Rekonstruujeme už skoro pětadvacet let a mezitím se nám narodilo pět dětí. Vždycky, když už si myslím, že máme všechnu práci za sebou a jsem spokojená, přijde nějaký zvrat. Buď je nás víc, nebo méně, a shodneme se s Petrem, že by bylo dobré pustit se do další změny. Dům zkrátka žije s námi, a tak to podle mě má být.“
Článek vyšel v časopise Venkov & styl, redakčně upraveno.
Článek vyšel pod původním titulkem „Dobrodružné bydlení: Domov, kde tradice žije“ v časopise Marianne Venkov & styl. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Článek vyšel v časopise Venkov & styl, redakčně upraveno.
