Útulné bydlení ve víc jak dvousetletém stavení na Vysočině

Uvolněný konec šedesátých let minulého století odstartoval mimo jiné i český fenomén zvaný chalupářství. Po chalupě tehdy zatoužil také manžel Kamily Skopové, muzikant Pražského komorního orchestru. Často jezdil po světě, takže chtěl mít v Čechách místo, kde by byl klid a příroda.

Chalupa trochu z donucení

Jeho žena mu to vymlouvala. Dobře si pamatovala, jak její tatínek, právník, po válce koupil domek v podhůří, kam jezdili na prázdniny. Byl sice encyklopedií našich i světových dějin, o práci, které bylo na chalupě spoustu, však nevěděl zhola nic. Proto prakticky všechno, včetně oprav střechy, musela za jeho opatrného přihlížení zvládnout Kamilina šikovná maminka. Nakonec chalupu raději prodali. „Manžel ale nedal jinak, a tak jsem mu slíbila, že se po nějaké chalupě porozhlédnu. Pracovala jsem tehdy jako výtvarnice v Dětském domě v Praze a hned vedle, v místě dnes zvaném Pánská pasáž, byla tehdy něco jako realitka. Šla jsem se tam zeptat, jestli by někde nebylo něco k mání. A tady, na Hlinecku, byla už delší dobu na prodej chalupa. Pán, který ji zdědil, potřeboval rychle peníze na opravu vlastního bydlení a paní z realitky mě přemluvila, abychom ji koupili. Slovo dalo slovo a o čtrnáct dní později už jsme sem přijeli na první dovolenou," vzpomíná paní Kamila.

Práce všude kam se podíváš

Museli si sem tehdy přivézt úplně všechno na spaní, vaření i sezení, protože v pět let neobývaném domě nebyl kromě kachlových kamen vůbec žádný nábytek. Ten paní Kamila postupně pořizovala od místních či ze sousedních vesnic. Starodávných kousků byly tehdy plné půdy, protože lidé na vsi chtěli bydlet jinak – moderně, po městsku. Mnohdy však nábytak vyžadoval značné restaurátorské úsilí, aby znovu prokoukl. „Například malovaníá skříň s vročením 1837, kterou mám dnes v kuchyni, stála u dřívějších majitelů dlouhé roky ve vlhké předsíni a celá spodní třetina malby zmizela. Dodnes jsem na sebe pyšná, že se mi ji podařilo domalovat a napatinovat tak, že by nikdo nepoznal, kde je předěl mezi originální malbou a tou mojí," říka a dodává, že vlastnoručně zrekonstruovala i dodnes funkční kachlová kamna. 

S úctou k tradici

Chalupa tehdy vypadala jinak než dnes. Roubení bylo překryté vrstvou hliněné omítky, takže vypadala jako zděná a jen dřevěné kleštiny ve štítu prozrazovaly, že není. Manželé ji museli ručně otlouct, očistit octovou vodou a znovu vymazat spáry mezi trámy, aby se ukázala ve své celé roubené kráse. Předchozí majitelé zvedli štít a střechu pokryli taškami, takže chalupa, tehdy stará zhruba dvěstě let, nebyla zařazena mezi památkové. To sice novým majitelům nesvazovalo ruce, sami chtěli, aby vypadala co nejautentičtěji. Jediným moderním zásahem je proto koupelna se sprchovým koutem, umyvadlo v obytné kuchyni a zavedený internet, který majitelka potřebuje k práci. Spodní obytná část je zabydlená prvky lidového bydlení – půvabnými malovanými kousky nábytku, keramikou, obrázky a vyřezávanými židlemi s fortelným jídelním stolem, který se často mění na pracovní. Kamila Skopová totiž léta z titulu své profese spolupracovala s nedalekým skanzenem Veselý Kopec u Hlinska a také s chrudimskám folklorním souborem Kohoutek.

„Nakonec jsem přestala být Pražačkou a stala se vesničankou. Sama ale nejsem, moje rodina to tu má ráda, mám i hodně pracovních návštěv, takže je tu pořád živo," směje se paní Kamila.