Autenticita, tradice, odpočinek od městského ruchu… to je to, po čem mnozí lidé touží. Jenže aby byly dodrženy všechny tyto požadavky, je nutné přistupovat k rekonstrukci starých domů opatrné. Příliš dokonalá rekonstrukce a moderní řešení mohou zcela zničit původní charakter.
Splnění současných požadavků na komfort a přitom zachování ducha původní stavby – to je výzva, kterou není snadné splnit . A je vůbec možné dosáhnout atmosféry minulosti, pokud byla chalupa kvůli špatnému stavu téměř zbouraná a pak znovu postavena? Do jaké míry má smysl napodobovat původní stav?
O odpovědi na tyto otázky šlo v projektu studia Lenky Míkové, se kterou na něm spolupracoval architekt Ivan Boroš. K rekonstrukci přistupovali v respektu k původnímu charakteru stavby a využití tradičních metod. Cílem byla přirozenost spíše než formální dokonalost. Přírodní materiály, jako je dřevo, kámen a hlína, v tomto případě opracované ručně, přinesly do stavby určitou nedokonalost, která se stala klíčovým prvkem projektu. Návrh od začátku počítal s nepřesnostmi, měnícím se tvarem a postupným stárnutím...
Původní usedlost, nacházející se téměř na samotě, zahrnovala dva domy ve tvaru L – chalupu a stodolu, harmonicky zasazené do svažité louky. Bylo důležité nenarušit jejich soulad s okolím, a proto zůstaly zvenku téměř beze změny a úpravy se týkaly spíše vnitřních prostor.
Hlavní obytné místnosti jsou otevřené až do krovu, což zvýrazňuje charakteristické prvky původní stavby – černou kuchyni v chalupě a průhled skrz původní vrata ve stodole. Oba domy navíc obsahují nový černý „komín“, jenž ukrývá hygienické zázemí a podpírá schody do patra. V chalupě je tento prvek nenápadný, ve stodole naopak výrazný.
Celý návrh je postaven na dualitě dvou domů – jejich odlišný charakter a původní využití se promítají do nového provozu a přístupu k rekonstrukci. Roubená chalupa, určená jako hlavní dům pro majitele, je řešena tradičně, přestože bylo nutné vyměnit většinu konstrukcí kvůli špatnému stavu. V duchu starých chalup je záměrně tmavší, uzavřenější a intimnější. Důraz je kladen na tradičně opracované povrchy – tesané trámy, roubení, hliněné omítky, ručně štípaný šindel. Nové prvky, třeba vložené patro a zádveří, jsou nenápadné. Hlavní místnosti dominuje velká pec s nahřívaným ležením na chladnější období.
Stodola má funkci letního obýváku a prostoru pro hosty. Kromě toho je zde technické zázemí. Má tedy uvolněnější pojetí rekonstrukce. Původní kamenné stěny zůstaly odkryté, doplněné betonem s otisky bednění na nové vnitřní stěně a překladech. Nad kamennými stěnami jsou povrchy nabílené, aby vyniknul původní krov a světlejší charakter stodoly. Hlavní prostor se otevírá díky skládacím oknům ven na zahradu a louku za domem, prosklení ve štítu nabízí posezení s výhledem na staré stromy. Centrem domu je pak otevřený krb na kameni z nedaleké stráně.
Celý proces trval více než čtyři roky a návrh se během té doby různě vyvíjel. Jeho podstata se možná ještě více vytříbila. Velkou zásluhu na výsledku má osvícený a tvůrčí investor i stavbyvedoucí, protože většina stavebních prvků a vnitřního vybavení byla řešena a vyráběna na míru – někdy podle lidové moudrosti, jindy jako experiment.
Studio Lenky Míkové
