Nad Jabloncem, v jednom kopci Jizerských hor, sedí chalupa, která hned vypráví. A má co! Prošly jí rukama řady osudů a ona zase rukama řady těch, kdo jí dávali tvář. Odhalte její tajemství v exkluzivní reportáži časopisu Marianne Venkov & styl.
„Můj tchán tu chalupu koupil od města. Měl tím pádem tady, kousek od Jablonce, s manželkou hospodářství a trochu odpočinek. Tak to začalo,“ usmívá se Jiří, otec dnešní majitelky. Jenže osud míchal kartami... Roku 1977 tu začal s opravováním a budováním on se svou paní. Měli sem už delší dojezd, až z Prahy.
„Hlavní pro mne bylo zachovat styl roubenky. Střecha se dělala nová, ale trámy, které se obnažovaly i měnily, jsem se snažil udržovat v téže patině, aby sem zapadly,“ naznačuje Jiří s tím, že v chalupě dával a vyráběl novou dřevěnou podlahu; také tehdy přivedl i elektřinu a vodu, které tu nebyly. „Jestli tím neutrpěla horská romantika? No, vzpomenu-li na suchý záchod venku v zimě... Myslím, že ne,“ usmívá se ten, jehož štěstím a devizou je zručnost, nápaditost a chuť do práce. Roubenku renovoval postupně hlavně sám, s nadšením. „Občas jsme tátovi měli – a máme – za zlé, že shromažďuje staré věci, pořád sem něco nosí, ale on většinu dokázal zužitkovat ve prospěch toho stavení,“ hodnotí otce dcera Daniela. Pro ni je chalupa místo, kde prožila dětství, dál se v ní cítí dobře i ráda odpočívá fyzickou prací na zahradě a komplet krášlením interiéru. „Nejvíc si tady užiju léto. Pak jsme tu delší čas, nikam nespěcháme. Ale i zima je tu hezká,“ míní u kávy v babičkovském hrnku.
Dvě místnosti v přízemí jsou tu nejfrekventovanější; útulná sednice s kuchyní, za níž je koupelna a naproti společenská místnost s pecí. „Pec jsem dělal nově, žádná tu nebyla, ani tálová kamna,“ popisuje ex-majitel s tím, že odsud se vyhřívá i další část chalupy. Jinak je tu ústřední elektrické topení nyní nastavitelné na dálku. V pokoji stojí i zajímavý stolek. „To je dědova závěrečná tovaryšská práce,“ přibližuje energický vousatý muž. Malý ponk opravil a vytvořil specifický artefakt, stejně jako o kus dál u okna odpočinkovou podestu na čtení. Zdaleka ne vše tu byla „opravovací“ idyla. „Když jsme s bráchou dělali podlahy a vykopávali udusanou hlínu, narazili jsme na obrovský šutr, skálu! Nešlo ji rozbít,“ má v živé paměti bývalý automechanik, jemuž se podařilo sehnat souseda, starého kameníka: „Přišel jak na procházku, na šutr namaloval pár křížků, vrazil do nich klínky, potloukl je kladivem a kámen se rozpadnul!“ Vzdor tomu, že opravy objektu se konaly o víkendech a patřilo k nim časem zúrodňování zahrady, zbyl i čas na sousedy. „Vládla jiná atmosféra, víc jsme se znali, setkávali, pomáhali si. Uvidíme, kam povede nový styl,“ zamýšlí se pán už jiného domu. Poklad po Němcích v chalupě nebyl, našly se jen knoflíky wehrmachtu. „Poklad je sama chalupa, její prostor. V patře v pokojích se vyspí až osm lidí,“ míní Daniela s tím, že jde o rodinu i známé. „Chystáme se chalupu i pronajímat fajn lidem, ať si u nás užijí volno,“ vybízí. Její táta postavil saunu, dodělá venkovní sezení, sprchu... Komfort! „Ale na důchod se sem chystám já! A těším se,“ žertuje Daniela.
Článek vyšel v časopise Venkov & styl, redakčně upraveno.
Článek vyšel pod původním titulkem „Pohádkové bydlení: Velké osudy za malými okny“ v časopise Marianne Venkov & styl. Všechna vydání časopisu naleznete za zvýhodněnou extra cenu zde.
Článek vyšel v časopise Venkov & styl, redakčně upraveno.
