Jak se proměnila starobylá hájovna na samotě u lesa v půvabný dům

Manželé se dvěma malými dětmi v té době bydleli v podnájmu a pročítali nabídky realitek, protože toužili po vlastním domě. Daniela však nechtěla novostavbu, ale "dům s duší", takže hledali dlouho, až narazili na inzerát Českých lesů, který nabízel hájenku za vsí, ve které bydleli. Byla v dezolátním stavu. Bylo ale léto a ve dvoře rozpínal své chladivé zelené paže mohutný ořešák, rozlehlou zahradu oddělovala od dvora romantická, byť pobořená zídka. "Moje maminka se při pohledu na tu ruinu rozplakala a manžel se taky netvářil zrovna nadšeně," vzpomíná na dobu zhruba před deseti lety paní Daniela a dodává: "Pro mně to ale byla láska na první pohled, v duchu už jsem viděla, jak se opravený a krásně zařízený dům halí do kvetoucích popínavých růží." Nakonec se pro starý dům nadchl i manžel a hájenku v obálkové soutěži získali

Krušné začátky

"Já jsem plakala později, když jsme začali sanací totálně shnilých podlah a zdí pokrytých plísní až ke stropu," směje se dnes Daniela při vzpomínce na krušné začátky. Rekonstrukce domu totiž probíhala prakticky pouze v její režii, neboť její holandský manžel, krizový manažer hasil problémy nadnárodních firem a na ty domácí mu nezbýval čas. Daniela potřebovala hlavně řemeslníky, kteří by chápali, že chce starý dům zachovat v jeho původní podobě, ale skoro všichni, které se jí podařilo získat nebo je doporučili známí, byli pro ni noční můrou. Nejen že jim bylo proti srsti jednat se ženou a neustále jí dávali najevo, že tomu prostě nemůže rozumět, a že by bylo lepší, aby to celé zbourala, ale ani pořádně neuměli svoje řemeslo, takže práce se neustále protahovaly. Když to trvalo už bezmála dva roky, rozhodla se Daniela, že se do neobyvatelného domu prostě nastěhuje i s dětmi a bude jim stát za zády, aby svou práci dokončili a dělali ji důkladně.

Nové, ale v duchu dávných dob

"Nebylo to jen tak," říká Daniela. Dům ještě neměl okna ani dveře, takže po kuchyni jí skákaly veverky a na noc musela vchod zakrývat plentou, aby se tu cítila aspoň trochu v bezpečí. Vařila na přenosném vařiči a ona i děti se myli v lavoru jako skauti, ale nakonec její přítomnost zafungovala a dům se konečně podařilo dotáhnout. Dnes je spodní patro, ve kterém je prostorná kuchyně, alkovna s výběhem do dvora, jídelna, obývací pokoj, pracovna a pokoj dcery Tineke už útulně zařízené harmonickou směsí starých a nových kousků nábytku. "Některé věci jsem dostala od rodičů, protože můj tatínek je ze stolařského rodu a baví se tím, že rekonstruuje starý nábytek. něco jsme dostali od lidí, kteří se chtěli zbavit starých krámů, něco jsme tu našli na půdě, něco koupili a vyspravili. Nic z toho, co tu dnes je není původní, ale všechno je nově udělané včetně kohoutků, z nichž teče teplá voda a vytápění plynem tak, aby to vypadalo, že už to tu je nejmíň sto let. 

O patro výš

Horní patro už má oproti spodnímu trochu modernější charakter. Kromě přiznaných původních dřevěných trámů je rozčleněné příčkami na ložnici rodičů, ke které přiléhá prostorná koupelna a šatna, klučičí pokoj Danielina staršího syna Nika, ložnici s koupelnou pro hosty, pracovnu pána domu a prostornou halu, kterou jako pracovnu a šicí dílnu využívá hlavně Daniela. Tady se šijí závěsy a další textilní doplňky nejen pro vlastní dům, ale také pro penzion, který manželé společnými silami vybudovali v prostorách bývalé stodoly patřící k hájence nebo pro ty, kteří s Danielou domlouvají zařízení svých domů nebo bytů. Na dosah oken ložnice jsou větve ořešáku a je také skvělou ptačí pozorovatelnou. "Jednou nám sem vletěla sova, usadila se na trámu nad postelí a odmítla jej opustit," směje se Daniela. Bydlení u lesa má prostě svá specifika. Jeden čas tu s nimi bydlel také koloušek, kterého zachránili poté, co se chytil do pytláckého oka nebo že zahradou volně prochází lesní zvěř, která si pochutnává na zelenině ze záhonů.