Starý drážní sklad ve středočeských Řevnicích zachránili před demolicí učitelé a žáci místní základní umělecké školy. Dnes se uvnitř řevnického Dřeváku konají výstavy, přednášky a koncerty.
TEXT: LIBOR HRUŠKA
Dřevěná bouda podobná té řevnické dřív stávala na každé větší železniční stanici. Zboží vyložené z vlaků tu pěkně pod střechou čekalo na další odvoz. Se soumrakem nákladní dopravy ale takzvané magacíny začaly pustnout. Ten v Řevnicích měl být zbourán, na jeho místě se plánovalo odstavné parkoviště.
V roce 2013 se do hry vložila ředitelka zdejší základní umělecké školy Ivana Junková. Řevnické „zušce“ scházely prostory, kde by mohla vystavovat práce žáků nebo pořádat jejich koncerty. A u nádraží přitom „ležela“ ladem nádherná historická budova z konce 19. století. Opuštěný drážní sklad patřil městu, a to souhlasilo, aby se ho škola na zkoušku ujala. „Abychom tu mohli začít pořádat kulturní akce, museli jsme nevyužívané prostory zbavit letitých nánosů nepořádku. Padlo na to tehdy asi šest kontejnerů. Sklad jsme vyklízeli s rodiči našich žáků. Bylo to náročné, ale tvůrčí a radostné,“ tvrdí Junková. Neméně důležité bylo vymyslet správnou dramaturgii a přesvědčit radní i veřejnost, že kulturní stánek u nádraží bude mít větší smysl než parkoviště. „A tak jsme začali pořádat první akce,“ říká ředitelka ZUŠ. Konaly se tu bleší trhy, výstavy, koncerty, festivaly a došlo i na taneční vystoupení. Podle roku 2013, kdy to vše začalo, dostal improvizovaný kulturní prostor své jméno Sklad číslo 13. Většina lidí z okolí mu však říká o dost prozaičtěji – Dřevák.
Jednou z akcí, které se ve Dřeváku uskutečnily, byla aukce výtvarných děl, která vznikla v řevnické škole. „Nešlo o práce dětí, ale našich kurzistů-dospěláků. Utržené peníze jsme přidali do kasičky a vyrazili za architektkou Šárkou Sodomkovou, aby nám zpracovala studii, co by s tou boudou šlo udělat,“ vzpomíná Ivana Junková. Architektku zakázka nadchla, i když honorář ze školní pokladničky byl spíše symbolický. S rodinou žije nedaleko, v sousední Zadní Třebani, a do řevnické „zušky“ navíc chodily její děti. Sodomková se rozhodla co nejvíce respektovat původní ráz budovy a pouze ji doplnit o menší venkovní přístavby. Zásadnější stavební změny či snaha o zateplení Dřeváku by podle ní byly barbarství. Jedná se o typovou stavbu, která se za Rakouska-Uherska používala nejen v Čechách, ale na území celé monarchie. A jde přesně o ten detail, který spoluvytváří genia loci středoevropských nádraží.
Městu se vzniklý projekt líbil a získalo pro něj stavební povolení. Jenže... akce kvůli nedostatku peněz na několik let usnula. Práce žáků se zase vystavovaly pouze v chodbách školy a místní se museli obejít bez nádražních koncertů, výstav a blešáků. Před necelým rokem se brány Dřeváku otevřely po celkové rekonstrukci znovu. Jen na venkovní přístavby zatím nedošlo. S nimi se počítá ve druhé vlně. Jak náročné bylo stavbu na tak rušném místě ukočírovat? „Kvůli bezprostřední blízkosti železniční trati jsme museli dbát na pořádek a omezit práce, které si vyžádaly zábor první koleje, na co nejkratší dobu. Ve výsledku se to ale nelišilo od běžné stavby, kde se také chováte slušně k sousedům,“ popisuje Šárka. Část dřevěných konstrukcí napadených hnilobou musela být vyměněna, zbytek je zachován. „Zkuste od sebe poznat staré a nové části, je to zábavná bojovka,“ ukazuje architektka. Dobrý tip, jak si tu zpestřit některé z nadcházejících nádražních koncertů či výstav, na něž není třeba z centra Prahy daleko. Vlakem jen pár zastávek.
Trať z Prahy do Plzně, na níž řevnické nádraží stojí, byla slavnostně otevřena v červenci 1862. Původně měla pouze jednu kolej, ale za první republiky byla zdvojkolejněna. Dřevák postavený někdy kolem roku 1890 zdaleka není jedinou stavbou na trati, která pamatuje staré mocnářství. Například v nedalekých Všenorech, Černošicích a také v Srbsku se zachovaly zděné secesní staniční budovy.
Od roku 2013 se u první koleje řevnického nádraží uskutečnily desítky akcí. To i přesto, že zpočátku byly podmínky opravdu spartánské. „Takhle jsme jeli první tři roky a bylo neuvěřitelné, jak se vše začalo nabalovat. Místní si na nás zvykli a začali nás podporovat. Mimo jiné jsme spolupracovali s ateliérem sochařství Vysoké š̌koly uměleckoprůmyslové, jehož studenti tu měli dočasný depozit plastik,“ podotýká Ivana Junková, ředitelka základní umělecké školy. Pak si dali Řevničtí pár let pauzu, ale od slavnostního otevření v březnu 2021 opět rozjeli akce naplno. V Dřeváku uspořádali řadu výstav, koncertů, komunitních setkání, přednášek. Pro malé i pro velké.
Za záchranu vděčí historický železniční sklad především dvěma energickým ženám – architektce Šárce Sodomkové a ředitelce základní umělecké školy Ivaně Junkové. Není bez zajímavosti, že ani jedna z nich z Řevnic nepochází. Šárka žije patnáct let v sousední Zadní Třebani, ale kořeny má na Šumavě. Do středních Čech se přestěhovala ze Sušice. Ivana se v Řevnicích usadila koncem devadesátých let po skončení studií v Praze. Vyrůstala v Hořicích v Podkrkonoší.
Venkov a styl
