Před víc než dvěma desetiletími se Petra a Petr Burianovi přestěhovali do téměř tři století starého domu, který průběžně rekonstruují podle aktuálních potřeb rodiny.
TEXT: Eva Všetíčková
Na dobu, kdy se nastěhovali do domu po manželových prarodičích ve vsi nedaleko Velké Bíteše, vzpomíná Petra Burianová dnes už s úsměvem: „V záznamech jsme našli, že tu stál již v 17. století a kdysi býval součástí jednoho z největších zdejších statků. Časem z něj zůstala jen stodola, dvůr, zahrada a dům. Když jsme sem s manželem přišli, prarodiče už nežili a dům téměř dvacet let nikdo neobýval. Vlhkost sahala do půlky zdí, střecha byla nahnutá a všichni nám říkali, abychom dům radši zbourali.“ To ale mladí manželé nechtěli. Nastěhovali se sem a pustili se do rekonstrukce.
„Na zemi v místnosti, kterou jsme tehdy jako jedinou obývali, byla hlína a kohoutek se studenou vodou, kterou jsme si ohřívali na kamnech, abychom se mohli aspoň vykoupat. Spali jsme oba v posteli necelý metr široké – a to už jsem byla ve vysokém stupni těhotenství, jinou jsme prostě neměli. V domě podle mě musíte začít bydlet, abyste věděli, co potřebuje a co zase chcete vy,“ vrací se Petra ke vzpomínkám na dobu před více než dvěma desetiletími. Mladí manželé se postupně po domě posunovali z jedné hotové místnosti do druhé podle toho, jak měli prostředky na opravy, a také podle rodinné situace: „Stálo nás to obrovské úsilí, čas a nakonec i peníze, protože šlo doslova o milimetrové krůčky. Když rekonstruujete, vždycky musíte respektovat dům, a kdykoliv jsme to udělali jinak, ten náš nám to šeredně vrátil,“ směje se Petra. Na vysvětlenou popisuje situaci, kdy použili moderní omítku, protože se jim líbila, aby posléze zjistili, že nepropouští a s domem se nikdy neskamarádí.
Nakonec zvolili téměř ze sta procent přírodní materiály, hlavně hlínu a dřevo. „Naši předkové při stavbě domu opravdu přemýšleli. Klenuté stropy byly nejen ve chlévech, ale po celém domě, protože to bylo jednak zdobnější, jednak takto založené stropy měly i větší nosnost a bez problémů unesly zaplněnou půdu. Dobře si také rozmysleli, na jakou stranu dát okno a jak bude veliké podle toho, kolik v té které místnosti chtějí světla či jestli je potřeba, aby byla chladnější nebo naopak slunečnější. My dnes máme tendenci všude dávat francouzská okna ode zdi ke zdi a taky domy přetápět. Teplo pak zbytečně pouštíme ven drahou klimatizací, protože je nám už moc horko...“ Manželé Burianovi se snažili co nejvíce držet přírodní linie, ale nebylo to jednoduché. Petra byla ze začátku přestavby hodně dlouho na mateřské a Petr měl zase náročnou práci.
Snažili se proto využívat na odborné činnosti firmy. Brzy ale zjistili, že ani tudy cesta nevede: „Řemeslníci měli vesměs jiné názory na dům než my. Proto jsme si nakonec řekli, že když obkladač zvládne poklást dlažbu jen s výučním listem, tak to dokážeme i my, oba s vysokoškolským diplomem. Nakoupili jsme potřebné náčiní a sjížděli na internetu návodná videa,“ popisuje Petra a ve vyprávění pokračuje: „Nakonec jsme si podlahy položili sami a krásně, protože s láskou. Stálo nás to však spoustu úsilí i času.“
Petra s Petrem se po zvažování možností a sil rozhodli pro kompromis – některé práce zadali firmám a jiné, třeba hliněné omítky, které jsou v celém domě, si dělali vlastnoručně. „V nedalekém Čebíně žije pán, který se celoživotně hliněnými omítkami a stavitelstvím zabývá. Petr k němu šel na kurz, pak jsme od něj koupili připravenou hliněnou směs a vyhráli jsme si s tím po svém.“ Podle Petry totiž bylo téměř nemožné přesvědčit řemeslníky, že není třeba, aby všechno v domě bylo rovné nebo do pravého úhlu a hrany přísně ostré. „Rekonstruujeme už skoro pětadvacet let a mezitím se nám narodilo pět dětí. Vždycky, když už si myslím, že máme všechnu práci za sebou a jsem spokojená, přijde nějaký zvrat. Buď je nás víc, nebo méně, a shodneme se s Petrem, že by bylo dobré pustit se do další změny. Dům zkrátka žije s námi, a tak to podle mě má být.“
Modrý pokoj vznikl z potřeby prostorné místnosti pro společné setkávání se sousedy u velkého stolu, třeba při draní peří. Zbourali proto příčku mezi dvěma pokoji v nejstarší části domu. Dnes kromě různých kurzů slouží také pro natáčení televizních pořadů o tradicích, jejichž je Petra tváří.
Také v kuchyni, která vznikla z bývalého chléva, vládnou přírodní materiály. Mramorová pracovní deska, na které se krásně zpracovává nejen čokoláda, pochází ze zbytků po rekonstrukci nádvoří Pražského hradu.
Z pohodlné lenošky je výhled na terasu s pergolou. A když dovolíte mourkům, aby se zpoza okenního parapetu přemístili na váš klín, jejich slastné předení vám zvedne náladu v každém ročním období. Hliněné stěny má i přízemní koupelna. Také tady je všudypřítomné dřevo.
Ložnici manželů, která je v patře, dominuje bytelné dvojlůžko. Naproti němu, na příčce oddělující spací prostor od šatny, jsou police s knihami. Moc často se tu však nelenoší. Ještě než odstartuje denní koloběh, je třeba postarat se o hejno slípek, husy a králíky. „Žijeme na vsi, tak nás vždycky spolehlivě vzbudí kohoutí kokrhání,“ směje se Petra.
Pokoj nejmladšího syna v otevřeném půdním prostoru je pojatý velkoryse – z podesty sem kromě pár schodů vede skluzavka, ke hrám láká spousta místa a k odpočinku plátěná houpačka. Večer před spaním se lze díky projektoru dívat na pohádku jako v kině.
Venkov a styl
