Ve Velkých Bílovicích má každý v rodině sklep či vinaře a v příbuzenstvu alespoň jednoho Osičku. Toť skoro zákon. Vinaře nelze nemít, jde o největší vinařskou obec u nás. A Osičku? „Osičkú je tu hromada. Tým se nemožete vyhnút,“ směje se Miroslava Polachová, místní patriotka a folkloristka.
TEXT: MICHAELA ŠMERGLOVÁ
Bílovice nejsou jen vinaři Osička, Mádl, Rusnok, Polach, Spěvák, Tetur... ale i řada dalších. Byť dnes pěstuje révu a vyrábí víno každý po svém, mají společné prapředky – Habány. „Ti sú pryč! To je nějaké šestnácté století, kdy ti novokřtěnci vyhnaní z Němec, Rakúska, Itálie aj Švýcar došli na protestantskú část Moravy a začali zakládat vinice a stavijat sklepy,“ mává rukou Mirka Polachová. Habány už v Bílovicích člověk nenajde, jejich sklepy ano. Stejně tu zůstaly i starší památky po Římanech, mladší po rodu Lichtenštejnů, který držel obec 287 let, až do roku 1925. Oni, konkrétně Josef Václav kníže z Lichtenštejna, mají na kontě dnešní tvář zdejší nejstarší církevní památky. Kostela Narození Panny Marie z roku 1765, který vládne městu z mírného kopečku, obklopen zelení.
„Bohoslužby sú každý den, kromě úterý. V nedělu dvě. Pak sa tu konají aj svatby, pro pohřby je kapla na hřbitově. Enom, když umře někdo mladý, jde s ním krojovaný průvod z kostela,“ vysvětluje velkobílovická rodačka, která ctí místní zvyklosti. Kroj tu mají ve skříni i děti a víru ctí většina! I to patří k místu. Kostelu zleva zdárně statuje o sto let mladší fara. Bydlí v ní farář, a je tu i místnost, kde muzikanti nacvičují liturgická vystoupení. „Když sem byla malá, měl na faře ordinaci dětský doktor,“ prohodí Mirka s tím, že v té době startovala ve vsi stavební škatulata. Výsledek?
„Stará škola na návsi, to je teď kavárna. Ale v té budově za mně býval vážně druhý stupeň základní škole, aj s jídelnú. Tělocvičnu sme měli, kde je dnes hostinec U hroznu,“ ukazuje na hlavní třídu. Kde je dnes pošta, fungovala školka... Školu i školku mají nyní bílovičtí studentíci novou i s tělocvičnou. A o kousek dál venkovní multifunkční sportovní areál, jímž Bílovice nabízejí zábavu těm, kdo ještě nemohou ocenit kouzlo sklepů a vinohradů. Mimochodem, hlavní třída o níž byla řeč, měla údajně léta podobu blátivé polňačky. „Nedívajte se tak, ty čase já nepamatuju!“ rozesměje se Mirka.
Náves s pláckem z leštěného drátkobetonu na slavnostní tancování (sólem), parčíky s fontánou i hracími prvky pro děti většina návštěvníků obce, která dostala do vínku vinařské řemeslo, míjí. Míří totiž dál za ni – do zdejších vinic, sklepů a penzionů. Sem v době akcí typu Ze sklepa do sklepa přijíždí na pět až šest tisíc milovníků vín. A v čase vinobraní a koštů křižují cesty ve vinohradech stovky cyklistů. „Dědina je pak pustá, všeci sú hore,“ vysvětluje typickým nářečím dočasná průvodkyně. Škoda, „dědina“ (ač jí Václav Klaus předal roku 2001 glejt, že je městem) je to nejen známá, ale má i malebná zákoutí a půvabné příběhy.
Řadu z nich prozradí místní muzeum, ale povídání starousedlíků je jiná káva. „Klebetit? Ne! Klebety vznikajú, když někde před hodama neumyjú okna, nenahodí nebo neupraví dům a okolo, ale to se tu moc nestáva. Tady si lidé domů aj sklepů hledijú,“ drží diplomatický tón Mirka. Možná jde o důvod, proč se do Velkých Bílovic stěhuje tolik lidí, i z větších měst. Navíc tu ordinují lékaři, zubař, zubní hygienista... Konečně i to je dobrá vizitka současné starostky Lenky Grofové, která své „panství“ vzdálené padesát kilometrů od Brna všude velebí, protežuje a krášlí. Hlavní jsou ovšem vinaři. Díky jejich práci a aktivitám je město solventní. Lákadlem je i udržování tradic a folklóru, stále se tu něco velkého koná.
Kopec Hradištěk se vypíná nad Bílovicemi. Na jeho vršku stojí kaplička ve tvaru románské rotundy zasvěcená sv. Cyrilovi, Metodějovi, Václavovi a Urbanovi, patronu vinařů. Jeden by řekl, že je tu odedávna. „Stavijala se mezi rokama 2001 a 2002 z veřejné sbírky. Sú s ní spojená jména Antonín Zapletal, František Macinka, Bohumil Bortlík... a vysvětil ju tehdejší pan farář Libor Salčák, užasný člověk,“ prozrazuje průvodkyně. Ke kapličce se jezdí fotit svatby, stejně k ní míří turisté kvůli krásným výhledům do okolních vinic. „Vinice sa rozšiřujú, lidé přisazujú, ale hlavně obnovujú a dávajú jim odrúdový řád,“ naznačuje s tím, že neudržované jsou jen úseky, které někdo vlastní, neobhospodařuje, ale neprodá. Bílovičtí vinaři mající péči o vinohrady v genech tvoří spolek, v jehož znaku je slípka. A ti Osičkovi? „Jméno sa tu ukazuje od sedmnáctého století, a teď je tu Osičkú fúra, přes 430,“ uzavírá Mirka.
Venkov a Styl
