Na hřebeny Jizerských hor se dlouho odvažovali jen hledači pokladů a další dobrodruzi. Od 19. století si tu čistí plíce i duši už i lidé z měst.
TEXT: Libor Hruška
Krkonoše mají kamennou mohylu Hanče a Vrbaty na Zlatém návrší, v sousedních Jizerských horách zase připomíná zimní neštěstí mnoho jednoduchých lesních pomníčků. Jsou to třeba Hoffmanův kříž, Smrt Effenbergerů nebo pomník s všeříkajícím názvem U zmrzlého muže. Nezdá se to, ale i hory, které nemají ani třicet tisícových vrcholů, dokážou být v zimě velmi zrádné. Většinu hůře přístupných jizerskohorských pomníčků dlouho znali jen horalé a hrstka zasvěcených.
O jejich objevení pro turisty se v sedmdesátých letech minulého století zasloužil zoolog, tulák a spisovatel Miloslav Nevrlý. Ten místa tragických událostí – kromě umrznutí se jedná také o sebevraždy, přestřelky mezi myslivci a pytláky či o nehody při kácení stromů a jejich svážení do údolí – zmapoval v Knize o Jizerských horách, která od té doby patří k povinné výbavě knihoven místních patriotů a chalupářů. Z pomníčků, kterých jsou na hřebenech a v podhůří stovky, se tak díky Nevrlého knize stala turistická atrakce.
Party nadšenců je pravidelně kontrolují, a když je třeba, kříže nebo cedule zavěšené na kmenech smrků a dubů z piety k mrtvým opravují. Pomníčky mohou být varováním i pro dnešní běžkaře. Ve stopě proříznuté na milimetry přesně sněžným skútrem jste v bezpečí, ale stačí uhnout z cesty, a spolkne vás divočina. Přesně to se stalo účastníkům nejznámější a zároveň nejbláznivější výpravy v dějinách jizerskohorské turistiky – výpravy, jejíž plán se zrodil nad pivem a která pro trojici účastníků málem skončila tragicky na kopci, kterému se od té doby říká Bílá smrt. Dne 19. února roku 1909 se tři vážení liberečtí občané rozhodli, že pěšmo překonají hlavní jizerskohorský hřeben a na závěr triumfálně sjedou dolů do Ferdinandova na sáňkách. Až do setmění se posilňovali v hospodě v obci Kristiánov a pak vyrazili vzhůru do sedla Holubníku. Tam je ale zastihla vichřice a ve sněhu ztratili cestu. Hlavně vypasený hostinský Arzböck začal mít potíže, bořil se do sněhu, a tak ho jeho druzi posadili na saně, zabalili do kabátů a běželi do údolí pro pomoc. Jen zázrakem se ho podařilo zachránit, což dodnes připomíná pamětní deska s veršovaným popisem události. „Pamatuj proto, poutníče, že v klínu těchto hor přečasto bývá zima lítý tvor!“ končí varovná báseň.
Kouzelná Jizerka leží ve výšce 862 metrů nad mořem, což z ní dělá nejvýše položenou osadu Jizerských hor. Od 15. století sem mířili italští prospektoři, kteří v Safírovém potoce hledali drahokamy. Ve století devatenáctém tu podnikatel Franz Anton Riedel založil sklářskou huť.
Jizerské hory byly dlouho jedním z nejméně zkrocených koutů českého království – na větrem ošlehané hřebeny se vydávali jen opravdoví dobrodruzi, například hledači drahých kamenů z celé Evropy, kteří brousili kolem osady Jizerka. Skutečná kolonizace začala až v 17. století. Redernové založili Bedřichov a rušno bylo také na panství rodu Desfoursů. Během poměrně krátké doby vznikla většina dnešních horských středisek pojmenovaných křestními jmény jejich šlechtických zakladatelů – Albrechtice, Josefův Důl, Antonínov nebo Maxov. Na hrabata z rodu Desfours dodnes upomíná i ves Hrabětice, a dokonce také název města Desná, která se původně německy jmenovala Desfoursdorf. Především kvůli nevyčerpatelným zásobám palivového dřeva vyrůstala v té době v Jizerských horách jedna sklárna za druhou. Nebýt sklářské hutě, nevznikl by nejspíš ani již zmiňovaný Bedřichov, který je dnes nejrušnějším jizerskohorským zimním střediskem. Slavný podnikatelský rod Riedelů zakládal hutě i v samotném srdci hor – na Jizerce, na Nové Louce nebo v Kristiánově. V první jmenované bývalé sklárně dnes funguje penzion, na Nové Louce se zas můžete během výpravy zahřát a posilnit v někdejším domě majitele sklárny. Po ukončení činnosti hutě byl dům přestavěn na lovecký zámeček a později za první republiky sloužil jako místo odpočinku pro vládní úředníky. Pravidelným hostem tu býval kancléř prezidenta Masaryka Přemysl Šámal, a tak se dnes zámečku říká Šámalova chata.
Necelý kilometr vzdušnou čarou od česko-polské hranice leží na polské straně osada Orle. Stejně tak jako na Nové Louce nebo v Kristiánově také tady fungovala v minulosti sklárna. Dobu její největší prosperity dodnes připomíná honosně zdobený kamenný dům.
Z Kristiánova se do dnešních dnů zachoval jen sklářský hřbitov a takzvaná Liščí bouda. Původní domek skláře Fuchse byl v roce 2016 nádherně opraven jabloneckým Muzeem skla a bižuterie. Na připomínky slavné sklářské minulosti v Jizerských horách ale člověk naráží na každém kroku – říčky jsou stále plné barevných ,drahokamů‘ a korále na náramek se někde dají posbírat přímo ze země. Po hledačích pokladů, dřevorubcích a sklářích objevili v 19. století vrcholky hor také první turisté. Lidi z průmyslového Liberce a dalších podhorských měst to táhlo nahoru na čerstvý vzduch. Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory pro ně začal značit stezky i budovat rozhledny a turistické útulny. Horských chat tu nikdy nestálo tolik jako v sousedních Krkonoších, zato rozhleden a vyhlídek bylo postaveno přes třicet. Královka, Bramberk, Černá studnice, Tanvaldský Špičák nebo Štěpánka – co jméno, to krásná stavba s neméně krásným výhledem. A aby toho nebylo málo, od roku 2013 mají Jizerské hory dokonce maják, rozhlednu, která na počest Járy Cimrmana vyrostla v Příchovicích. Mistr by byl rád. Během svých toulek Pojizeřím měl vyslovit myšlenku, že by bylo hezké ,postavit zde věž, ne nepodobnou té pařížské‘. V posledních letech se Češi stále častěji vydávají do běžeckých stop také na druhé straně hranice. Byla by škoda Polsko vynechat, vždyť právě tady v Górach Izerskich leží nejvyšší vrchol celého pohoří – Wysoka Kopa, která je o dva metry vyšší než český Smrk. V zemi rozhleden si ale s nějakým tím metříkem umíme poradit – stačí, když na Smrku po točitém schodišti vystoupáte na vyhlídkovou terasu, a ocitnete se nejvýše v celých Jizerkách.
Venkov a styl
