Jméno českého génia Járy Cimrmana poprvé zaznělo v Československém rozhlase 16. září 1966. Od té doby se z něj stal fenomén. Cimrman byl dramatik, pedagog, umělec a vynálezce, ale též vášnivý cestovatel. Kudy vedou jeho stopy?
TEXT: LIBOR HRUŠKA
Francouzský architekt Gustave Eiffel si nechal poradit a své pařížské ocelové věži lehce ohnul nohy. Ruský dramatik Anton Pavlovič Čechov přidal ke dvěma sestrám ještě třetí a Ital Guglielmo Marconi díky Cimrmanově geniální radě: „Zkuste to bez drátů, milý Marconi!“, vynalezl bezdrátový telegraf. Stavitelé přehrady na horské říčce Bílá Desná bohužel českého velikána neposlechli a hráz v roce 1915 dokončili podle původních plánů. Jak se dnes může na informačním panelu dočíst návštěvník Protržené přehrady, jejíž ruiny jsou vidět na úvodním snímku, Cimrmanovi se konstrukce hráze nezdála už v době, kdy se stavěla. Prorokoval, že dlouho nevydrží, a na jeho slova došlo celkem záhy po kolaudaci. Přesně 18. září roku 1916 se hráz protrhla a voda zaplavila obce v údolí...
Cimrman nebyl samotářský akademik, který by se před světem schovával v pracovně. Rád cestoval, a to jak po světě, tak po vlastech českých. Někde byl přijímán s královskými poctami, jinde naopak místní nedokázali docenit, s jak velkou osobností mají tu čest. Zřejmě největší příkoří potkalo Cimrmana v jižních Čechách, nedaleko vesnice Kaproun. Někdy okolo roku 1900 tu byl uprostřed lesů vykázán z vlaku, protože se nemohl prokázat platnou jízdenkou. Sloveso vykázán je v tomto případě zbytečným eufemismem – průvodčí Cimrmana prostě chytil za flígr a vyhodil ven. Černý pasažér ještě dlouho hrozil za vlakem a křičel: „To je vrchol!“ A tak má dnes Kaproun jako jediná z českých vlakových zastávek svou vrcholovou knihu. Cimrman byl na jihu Čech ponížen, později se mu ale dostalo satisfakce – sto let po ostudném incidentu se stal čestným občanem Kaprounu.
Svědomitému jihočeskému průvodčímu vděčí pozdější badatelé za důležitou informaci o mistrově podobě. Žádný Cimrmanův portrét se jak známo nedochoval, a tak ho musejí cimrmanologové skládat z jednotlivých střípků. Jeden z dílků do mozaiky se našel právě u trati z Nové Bystřice do Jindřichova Hradce. Jára Cimrman dopadl v Kaprounu na zem tak tvrdě, že po něm zůstala v zemi prohlubeň. Tu pak stačilo vylít betonem, a mistrova socha byla na světě. Škoda jen, i když ne pro něj samého, že přistál na záda, nikoli na obličej. Pohled zepředu by o mistrově podobě jistě prozradil víc. O moc moudřejší nejsou cimrmanologové ani po nedávném objevu pískovcové sochy Járy Cimrmana v Uherském Brodě. Autoportrét v nadživotní velikosti totiž mistr bohužel nestihl dokončit.
A jak se Cimrman vůbec na východ Moravy dostal? Badatelé se shodují na tom, že se jednalo o neplánovanou zastávku podobně jako v případě Kaprounu. Tentokrát však mistr necestoval vlakem, nýbrž vzducholodí. Nad Uherský Brod ho přihnal silný vítr, a on musel nouzově přistát. Dobu do odletu si pak krátil nejen socháním, ale také rozmluvami s místními obyvateli. Říká se, že to byl právě vlastenecký všeuměl, kdo se zasloužil o založení nového uherskobrodského velkopivovaru. Když si totiž Cimrman vyrazil do jednoho z hostinců doplnit zásoby, potkal se s nájemcem šlechtického pivovaru, sládkem Františkem Bedřichem Janáčkem. A promluvil mu do duše: „Místo je tu krásné, pivo ale špatné. Založ, Bedřichu, pivovar vlastní. Víno máte, slivovici také, ale pivo by mělo býti lepší.“ Janáček si vzal cennou radu k srdci, piva Uherský Brod hasí lidskou žízeň dodnes. To radní v Březové nad Svitavou Mistrův apel na postavení ukryté rozhledny poslechli až řadu let po jeho návštěvě. Ačkoli se jim prezentoval jako výrazný kartograf, přítel zdejšího rodáka profesora Kořistky.
Nejvíc památek spojených s Cimrmanovým působením se objevuje na severu Čech. Není divu, právě někde tady leží mytická vesnička Liptákov, v níž Cimrman údajně strávil závěr života. Na dnešních mapách Liptákov není a cimrmanologové se nemohou shodnout, která ze vsí byla jeho předobrazem. Jedním z kandidátů je Vesec u Sobotky, kde se na počátku osmdesátých let natáčel kultovní film režiséra Ladislava Smoljaka Jára Cimrman ležící, spící. Dodnes tu stojí dům, který v komedii představoval muzeum peří s mistrovou světničkou. Skutečný Liptákov je ale dle mnoha indicií třeba hledat ještě blíže hranic. Mimo jiné proto, že do školy, v níž Cimrman vyučoval, docházel i budoucí vůdce sudetských Němců Konrád Henlein. Podle seminářů k hrám Divadla Járy Cimrmana leží Liptákov za Tanvaldem, čemuž by odpovídala informace, že se nachází nějakých 320 kilometrů od Mistrovy rodné Vídně.
Všechny stopy vedou do Frýdlantského výběžku, do Ferdinandova. Zdejší hospodě U Cimpla se říká U Sirotků a znalcům Cimrmanova díla ji netřeba představovat. Ve stejné ulici stojí dům číslo popisné 21. Visí na něm pamětní deska upozorňující, že zde byl mistr spatřen naposledy. Bylo to v létě 1914. Evropa stála na prahu krvavé války, jíž končila zdánlivě bezstarostná doba valčíků a kudrlinek. Doba vynálezů, cest a snů českého velikána Járy Cimrmana.
Fiktivní postava geniálního všeuměla Járy Cimrmana se v šedesátých letech zrodila v hlavách scenáristů Zdeňka Svěráka a Jiřího Šebánka. Poprvé byl Cimrman zmíněn 16. září 1966 v humoristickém pořadu Československého rozhlasu Nealkoholická vinárna U Pavouka. Ještě téhož roku vznikl divadelní soubor, který funguje dodnes. První představení se odehrálo 19. června 1967 v pražské Malostranské besedě. Od roku 1992 má divadlo sídlo na Žižkově. V roce 2005 získal Cimrman nejvyšší počet hlasů v celonárodní anketě Největší Čech.
Venkov a Styl
