Kolín, Poděbrady a Nymburk. Starobylá města na řece Labi nabízejí zajímavosti malým i velkým návštěvníkům. Dětem se výlet do úrodného Polabí navíc může po prázdninách hodit v hodinách dějepisu.
Text: LIBOR HRUŠKA
Zakladatelům nejstarších českých měst se většinou dařilo vybrat ideální místo hned napoprvé. Někdy ale museli panovník nebo šlechtici své původní nadšení časem přehodnotit. Pak došlo na druhý pokus, a tak je vedle Kouřimi v mapách k nalezení Stará Kouřim a vedle Plzně Starý Plzenec, dříve zvaný Stará Plzeň. Totéž se za Přemyslovců stalo i královskému městu Kolín. Původní trhovou osadu – dnešní Starý Kolín – sužovaly často povodně, tak bylo vybráno pro sídlo místo nové. Sedm kilometrů po proudu řeky, na skalisku, kam se velká voda dostat nemohla, vzniklo město latinsky nazvané Colonia Nova ad Albim, tedy Nový Kolín nad Labem. Napodruhé to králi Přemyslu Otakarovi II. už vyšlo, o čemž se může přesvědčit na vlastní oči každý.
Kolín je v současné době tak trochu ve stínu nedaleké Kutné Hory, byla by ale velká škoda ho při letním putování minout. Srdcem třicetitisícového okresního centra je Bartolomějské návrší s děkanským kostelem sv. Bartoloměje, který byl založen současně s městem i jeho hradbami už v šedesátých letech 13. století. O sto let později ho částečně přebudoval stavitel pražské svatovítské katedrály Petr Parléř. A symbolické pouto s nejznámějším českým chrámem se ještě upevnilo na přelomu předminulého a minulého století. Jak na Pražském hradě, tak tady na Bartolomějském návrší působil ve zhruba stejné době známý architekt Josef Mocker. Jemu oba chrámy vděčí za současnou podobu. Kromě gotického kostela stojí na návrší také barokní kostnice, která si v ničem nezadá s tou známější kutnohorskou, nebo zvonice, z jejíhož ochozu je mimořádný výhled. Celý areál chrámového návrší prošel v letech 2018 až 2020 rozsáhlou revitalizací. Zdejší hradby od té doby lákají k procházce a odpočinku nejen v bylinkové zahradě či rozáriu.
Tvář starobylého města utvářela po staletí i početná židovská komunita. Kolínu se dokonce přezdívalo Jeruzalém na Labi. Zdejší synagoga je největší synagogou, postavenou u nás do 18. století, a mimo Prahu se jedná o nejstarší a nejcennější památku svého druhu. Postavena byla na místě starší dřevěné modlitebny již na přelomu 14. a 15. století. Dokládá to letopočet a nápis na pamětním kameni vloženém do východního průčelí svatostánku. Starý židovský hřbitov, rozkládající se mezi ulicemi Kmochovou a Sluneční, skrývá přes dva a půl tisíce náhrobků. Pohřbívalo se zde až do roku 1887. Po starém židovském hřbitově v Praze je ten kolínský druhým nejvýznamnějším v Čechách. Tedy další nej.
Samotné centrum Kolína se dá prozkoumat během jednoho dne, ovšem ani ten, kdo se zdrží, nudu nezažije. Vedle zvonice na Bartolomějském návrší má město vskutku neobvyklou rozhlednu. Řeč je o 45 metrů vysoké vodárenské věži postavené na počátku třicátých let. Původnímu účelu neslouží funkcionalistický vodojem od roku 1977, nicméně se pro něj našlo nové využití. To samé platí pro bývalou řepařskou železnici, která se nachází na dalším z předměstí. Do šedesátých let se po více než desetikilometrové trati vozila řepa z okolních polí do cukrovaru. Dnes po týchž kolejích jezdí vagony plné nadšených výletníků. V provozu je kratší úsek, přesto stojí za to jízdu na drážce zažít.
Milovníkům vojenské historie asi netřeba dlouze představovat nedalekou vesnici Křečhoř. U ní se 18. června 1757 odehrála jedna z nejvýznamnějších bitev evropských dějin, známá jako bitva u Kolína. Prusové tu byli rozprášeni rakouskou armádou a demoralizováni ukončili obléhání Prahy. Toto slavné vítězství vojevůdců Marie Terezie připomíná v okolí Kolína více památníků, nejvýraznější stojí na vyvýšeném místě právě u Křečhoře.
Dvacet kilometrů dál po proudu Labe leží Poděbrady, které letos slaví jedno významné výročí. Přesně před 550 lety osadu rozkládající se kolem hradu povýšili potomci krále Jiřího z Poděbrad na město. Poděbradský hrad je jedním z míst, o nichž se traduje, že se právě zde roku 1420 český panovník narodil. Jenže tehdy Poděbrady nepatřily Jiřího otci Viktorínovi, nýbrž strýci Hynkovi, tudíž těžko soudit. V úvahu připadají spíš jiná rodová sídla Bouzov a Litice, zmiňovány bývají také Hořovice a Horažďovice. Ale zpět na poděbradský hrad... Ten byl později přestavěn na zámek a v jeho areálu došlo v létě 1905 k objevu, který proměnil tvář celého města. Majitel poděbradského panství, kníže Arnošt Filip Hohenlohe, se rozhodl veřejností užívanou studnu na druhém nádvoří přemístit jinam. Pruský šlechtic a nadšený proutkař Karl von Bülow určil náhradní místo hned vedle brány. A tady byl – k všeobecnému překvapení – navrtán v hloubce 96,7 metru silný pramen kalné železité vody.
Pro novou minerálku si na zámek mohli lidé z města chodit volně. Aby nebyl kníže rušen hlukem, nechal v zámeckém příkopu navrtat ještě druhý pramen. Z něj se zároveň stal premiérový zdroj pro stáčírnu minerálky. Blízko pramene třetího byly roku 1908 otevřeny první takzvané Knížecí lázně. Celkem v Poděbradech vzniklo 27 jímacích vrtů, většina z nich byla později zaslepena. Do části veřejných pítek, která dnes člověk potkává v centru města i lázeňském parku, teče blahodárná tekutina podzemním „minerálkovodem“. Ten, kdo do města přicestuje vlakem, si může první léčivé doušky dopřát z Trnkova pramene hned u nádraží.
Do Poděbrad se dá přicestovat i na palubě lodi, a to jak po proudu od soutoku Labe s Cidlinou, tak z opačného směru, od Nymburka. Plavby zajišťují lodě Král Jiří a menší Blanice. Tento způsob dopravy má více než stoletou tradici a rovněž souvisí s rozvojem lázeňství. Ředitelství Knížecích lázní zavedlo výletní plavby ke zpestření léčebného pobytu pacientů i místních obyvatel. K těm účelům opatřilo menší člun nazvaný příznačně Lázně Poděbrady. Měl pojmout deset až dvacet osob a pasažéry vozil na soutok Labe s Cidlinou a zpět. Pro některé z lázeňských hostů byl při té příležitosti bezpochyby hlavním lákadlem výletní hostinec na soutoku. Ale oficiálním cílem plaveb byly nedaleké pozůstatky hradiště rodu Slavníkovců. Tady na Libici totiž 28. září 995 došlo k povraždění téměř všech členů tohoto mocného rodu. Smrti uniklo pouze pár z nich, například později svatořečený pražský biskup Vojtěch.
Poslední zastávkou na cestě Polabím je město Nymburk – i tady se psala historie českých zemí. Stejně jako Kolín nebo poděbradský hrad založil Nymburk Přemysl Otakar II., král železný a zlatý. Důležitější roli ale toto místo sehrálo v životě jeho vnučky Elišky Přemyslovny. Nymburští měšťané jí v roce 1310 poskytli azyl před nepřáteli, čímž výrazně otočili kolem našich i evropských dějin. Na břehu Labe se dodnes nachází kouzelná budova staré rybárny, kam se měla mladá Eliška podle pověsti přeplavit na lodi. Na domě stojícím v rohu Palackého třídy a ulice Komenského připomíná příjezd budoucí královny velký secesní reliéf. Místní patrioti s nadsázkou říkají, že nebýt odvahy jejich předků, nikdy se Eliška nevdala za Jana Lucemburského, tudíž se nikdy nenarodil jejich syn Karel IV. Současně by Praha neměla univerzitu ani Nové Město, nestál by hrad Karlštejn a Karlovy Vary by byly jen bezvýznamnou osadou... Něco na tom je. Nezbývá než za to jet do Nymburka (na radnici) poděkovat.
Zajímavosti:
Venkov a styl
